St. Anne's Church

po tom, čo sa stalo sa potreboval upokojiť. aj napriek tomu, že ho to nepostihlo rovnakým spôsobom ako práve ľudí okolo neho, klausa, katherine a aleca aj tak to pociťoval aj on sám. nepociťoval to rovnako no stále mal pocit ako keby niekto kontroloval každý jeho krok. ako keby sa chcel niekto uistiť, čo sa s ním deje, prečo sa mu nič nestalo a prečo vlastne prežil. je predsa len obyčajným človekom, ktorý by nemal podľahnúť takým veciam.
stiles sa nachádzal v kostole. on sám nechápal, prečo to potreboval no bolo to miesto,kde bolo ticho. vedel, že ako démon by nemal vstúpiť do kostola, na malý moment sa pred abbadonom dokonca cítil bezpečne. od toho momentu, kedy sa vrátil mal pocit, že to je to miesto, kde sa má zastaviť. nedal nikomu vedieť, dokonca od toho okamihu nevidel ani samotného aleca. ako by vôbec mohol?od toho ako ho bez jediného jedného slova vyhodil autom, samozrejme zastavil a počkal na to, kedy vystúpi, niekde v meste ho nevidel. nemal na neho telefón, nevedel ani kde by sa mohol nachádzať no jeho myšlienky niekoľkokrát zabehli aj jeho smerom. chcel vedieť čo videl, čo sa ho tak dotklo. sám nechápal dôvod, prečo to chce vedieť no jednoducho to tak bolo.

Stiles sedel za drevenou lavicou a pozeral sa pred seba. V miestnosti sa nikto nenachádzal, iba on sám a on bol za to nesmierne rád. V tejto chvíli to nebol ten usmievavý, vtipkujúci a miestami možno mierne šialený človek, ktorý bol pre mnohých ľudí len ako tancujúci pajác. stiles bol v tejto chvíli pokojný, možno ak by sa niekto započúval do jeho srdca uvedomil by si, že bije pokojne dokonca pokojnejšie a pomalšie ako za normálnych okolností. nedalo sa hovoriť o tom, že by veril v boha. nebol to ten dôvod, prečo sa nachádzal v kostole. neprišiel sa modliť a prosiť o odpustenie za všetky tie hriechy, ktoré niekedy v živote urobil.
prišiel tu len oddýchnuť si, priviesť svoju hlavu na nové myšlienky a zbaviť sa toho pocitu, že sa ho snaží niekto kontrolovať, pozerať sa na každý jeden jeho možný krok. stiles sa necítil v takom stave v poriadku.

Od jeho střetnutí s démonem Abbadonem se Alecovo chování změnilo. Chycením onoho démona byl ještě posedlejší než před tím, prakticky už ani nespal či nejedl. Přestože jeho chycení pomůže lidem o což šlo v první řadě, v jeho chycení měl i svůj menší osobní zájem. Od doby co mu démonu ukázal onu vizi nemohl myslet na nic jiného, držel se ho strach jenž se mu do hlavy zavrtal pěkně hluboko. Nešlo však o strach z vlastní smrti ale o smrt Isabelle. Protože ať se Alec podíval kamkoliv před očima mu vždy vystanul obraz Izzy. Tím pádem se jeho chování změnilo i vůči sestře- snažil se jí vyhýbat jelikož se na ni nemohl podívat bez toho aby viděl jak jí zabíjí. Ačkoliv věděl, že to byla jen fikce, kterou mu démon nasadil do hlavy jen proto aby ukázal vlastní moc, strachu z toho, že je to budoucnost se zbavit nemohl. Proto byl natolik posedlý jeho chycením. Věděl, že pokud ho chytí a pošle zpátky do pekla nikdy sestře neublíží. Pomalu si i říkal jestli ho v hlavě stále nemá, začínal být pranoidní což ho vedlo k tomu si myslet zda má stále svou zdravou mysl.
Každý den tedy trávil hledáním stop po Abbdonovi i když skoro každý den chodil s prázdnou. Dnešek tedy nebyl vyjímkou. Již brzy ráno, aby ho nikdo nezastavil s otázkami, opustil Institut. Poprvé za celou dobu co chodí na mise si sebou nevzal luk ale jen jedno ostří. Toto gesto bylo dalším důkazem, že se s ním něco děje. No, Alec si to v duchu jen vysvětlil tím, že nemůže být závislý jen na jedné zbrani. Alespoň jednu zbraň si sebou tedy vzal. Nikdy nemůže vědět co ho čeká a není natolik mladým a hloupým lovcem aby opustil Institut beze zbraně. Ačkoliv prvně nevěděl kam jde nakonec ho to zavedlo opět do New Orleans, do města kde to začalo. Těžko říci čím to bylo ale jakoby ho nohy sami nesly, snad jakoby věděli kde najít stopu jenž ho zavede k cíly.
Došel do jedné postraní uličky, kde normálně lidi nebyli avšak dnes na úplném konci jeden stál. Nemusel mu ani vidět do obličeje na to aby viděl, že to není ledajaký člověk ale muž posedlý démonem. Dalo se to poznat podle postoje i podle chůze jak se řítil přímo na něj. Alec neváhal a zarazil mu andělské ostří do hrudi. Mezitím co bojoval s tím prvním se objevili další dva. Při druhém taktéž neměl sebemenší potíž až na to, že při boji s ním ztratil ostří. Neměl tedy čím zabít posledního zavrženého. Ačkoliv nerad musel se dát na ústup.
Kličkoval uličkami s tím, že se démona snažil zpomalit jenže se stále držel za ním. I když byl muž rychlý Alec byl rychlejší a tak stihl doběhnout na jediné místo, které ho teď mohlo zachránit- kostel. Nejen, že se tam nemohl dostat démon ale díky úmluvě mezi lovci s církví mohl získat další zbraň, které je uložena pod oltářem.
S rámusem otevřel dveře a vřítil se do nich. S dalším prásknutím je zase za sebou zavřel. Teď když byl v bezpečí si trochu mohl oddychnout. Jakmile popadl dech rozhlédl se kolem sebe. Katedrála byla prázdná až na jednoho člověka, který seděl na jedné z dřevěných lavic. Sice nebylo dobré aby ho takto viděl nějaký civil ale pořád lepší než aby se nechal zabít.
Pomalu udělal pár kroků jenž ho zavedly do středu kostela.

stiles sa nachádzal v kostole. nedalo sa hovoriť o modlidbách to rozhodne nie. možno v okamihu ak by sa na neho pozrel nejaký kňaz a videl ho so zatvorenými očami určite by si o ňom nepomyslel niečo pekné. no on za to nemohol, že sa ona nedokáže vyspať pretože v okamihu ak zatvorí oči tak počuje výkriky. áno presne tak, stiles sa nachádzal v kostole v ktorom skôr alebo neskôr upadne do spánku, možno si aj ľahne na tú drevenú lavicu a bude vydávať tie zvláštne zvuky no nikto mu to nemôže mať za zlé. v tom okamihu, kedy už mal hlavu na lavici a jednu nohu vo vzduchu v nádeji, že sa uloží a nájde si to správne miesto, dvere sa otvorili s takou rýchlosťou, že jeho srdce niekoľkokrát podskočilo a jemu neostávalo nič iné ako urobiť hneď prvú vec, ktorú by urobil každý normálny človek. no aspoň si to on sám myslel.
skryl sa pod lavicu, tie dva prsty, ktoré boli tenké ako špáradlá skrížil do nejakého pofiderného tvaru a následne sa pozrel na to, čo sa to vlastne deje.
až po tom ako si uvedomil, že niekto vstúpil do vnútra a pekne za sebou s rovnakým zvukom tie dvere zatvoril sa stiles narovnal a následne pretočil očami.
" vážne to nešlo o trochu s väčšou láskou? " povedal stiles pričom svoju tvár skrútil do zvláštneho výrazu a následne sa pozrel do hora s prekríženými rukami.
" samozrejme s láskou k bohu.." musel dodať, pretože mu to prišlo na tomto mieste pomerne trefné. no aj tak to tak nemyslel, chcel vedieť čo sa to deje, prečo sa tu objavil z čista jasna ako nejaký anjel, ktorý by mal ochraňovať smrteľníkov. Stiles sa následne psotavil na nohy pričom bol mierne prekvapený, že spadol len raz, teda že sa len raz počas toho podkopol. Mal možnosť sa pozrieť na Aleca, ktorý mal v rukách ako inak tú svoju veľkú zbraň, čo bolo samozrejme luk a pár šípov.
" pred kým utekáš? " povedal počas nejakej chvíľke ticha, ktorá v skutočnosti trvala len niekoľko sekúnd no v jeho hlave to boli už celé hodiny.

Se zavřením dveří z Aleca najednou odpadl všechen strach. Jakoby toto místo blokovalo všechny jeho obavy a myšlenky. Už neviděl umírající Isabelle ani sebe i budoucnost jenž předtím viděl šedivou se najednou v jeho hlavě zbarvila do pastelových barev. Byla to výrazná změna a hlavně úleva. Několik dní už se trápil s tím, že se bál o sestru a všechny kolem sebe, no teď ty obavy alespoň na okamžik zmizely. V hloubi duše by to chtěl zůstat, bohužel ale nemohl jelikož venku na něj stále čeká démon, který si říká o zabití. Rozešel se tedy rovnou k oltáři.
Kostel nebýval častou zastávkou Alecových kroků. Naopak tu snad byl teprve potřetí ve svém životě, pokud teda nepočítal Institut jenž zvenku svým zjevem kostel připomínal avšak vnitřkem ani kapku ne. Třebaže lovci měli z části andělskou krev jen těžko by se v jejich řadách hledal lovec jenž věří v boha. Věřily v anděly, peklo i nebe to ano ale v boha ne. Ani Alec nebyl vyjímkou, nevěřil tedy v žádného boha a do kostelů chodil jen když potřeboval zbraň nebo úkryt. Možná, že to pro věřící mohlo vypadat jako znéuctívání těchto míst avšak Alecovi na názoru obyčejných lidí nikdy nezáleželo a ani tentokrát to nebylo vyjímkou. I když ale sám nevěřil nikdy ostatním jejich víru ani nevyvracel. Jeho myšlenky pluly tak, že si každý mohl věřit v co chce. Třeba bezvěrec stále dokázal ocenit stavbu kostelů. Ačkoliv to nebylo známé a věřící to vyvraceli, způsob jakým byly tyto stavby postavy byl skvělý při boji. Nejen, že se tu dalo skvěle schovat ale také udělat perfektní barikádu či obranný postoj. Způsoby jaké se daly na tomto místě využít Alec vždy obdivoval.
On sám pro tentokrát využil schopnost kostela a to přesněji v krytí. Po jeho vstupu do kostela zahlédl muže, spíše už jen jeho hlava a i ta rychle zmizela za dřevěné lavice. Aleca hned zarazila pošetilost osoby. Vážně si myslel, že schovat se pod lavici jen dobrý nápad? Pokud ano určitě se nechtěl zdržet natolik aby viděl další jeho nápad. Chvíli na to ale dostal šanci pohlédnout do obličeje muže, který byl stále mírně přikrčený u lavic. Jakmile zahlédl tvář všechno mu dávalo smysl a tím všechno myslel onen hloupý nápad. Druhý muž, který se nacházel v kostele byl totiž Stiles a jak už sám Alec věděl u něj pitomých nápadů byl dostatek.
„Možná by to šlo kdyby tady nějaký bůh byl.“ rozhlédne se kolem. „Ale není.“ Řekl a ačkoliv ta věta sama o sobě zněla neslušně jeho tón její význam nepodporoval. Svým způsobem byl rád, že ho potkal jelikož by ho dříve nebo později stejně musel kontaktovat a to kvůli jeho výpovědi do záznamu. Na misi ohledně Abbadona se všechno seběhlo tak rychle, že zapomněl přivést Stilese jako svědka. Najití ho tedy takhle snadno mu práci trochu ulehčilo. Práci mu to sice ulehčilo avšak svědomí nikoliv. Když opět koukal do jeho tváře vracela se mu ona vize s Izzy. Těžko říci co by se stalo kdyby nepromluvil a nepřerušil tak Alecovo snění.
„Jednoho z démonů se mi zatím nepodařilo zabít.“ Při odpovědi na Stilesovu otázku dal větší důraz na slovo zatím protože stále neměl v plánu toho démona nechat jen tak odejít. „Co tu děláš ty...tady v kostele?"

ani on sám neveril v to, v čo verili ľudia okolo neho. v boha? možno ak by existoval samotný boh, tak by celá táto situácia s nadprirodzenom ani len nevznikla. vskutku ani on sám nechápal, ako sa mohol dostať na také miesto, nie po tom čo sa s ním stalo v minulosti a čo sa s ním stále deje. predsa len nebol obyčajným človekom. v jeho hlave sa nachádzal niekto iný a on nevedel ako dlho sa bude môcť spoliehať na to, že je silnejším. možno je to všetko len zlý sen, nejaká zvláštna hra a void čaká iba na ten správny moment.
" démon? nejaký démon?" musel si zahryznúť do jazyka pretože v jednom okamihu mal stiles pocit, že hovorí práve o ňom. predsa len od posledného stretnutia, kedy on alec, klasu a katherine mohli čeliť abbadonovi, nemali možnosť vidieť sa ani pozhovárať sa. stiles by chápal ak by sa v jednom okamihu na neho pozeral ako na nejakého svojho nepriateľa, ktorého musí zabiť. no sám nevedel ako by mohol odpovedať na jeho otázky, ktoré by mu mohol klásť. no to by si stiles samozrejme musel uvedomiť, že alec nie je v tomto ohľade ako on sám a nepokládal by mu desať otázok behom piatich minút.
" myslíš tam vonku? chceš mi povedať, že nejaký démon sa bude dobiíjať práve na toto miesto a bude sa nás snažiť zabiť? " jeho hlas znel jemne podráždene, čo mohlo mať na svedomí práve strach, ktorý mu prechádzal celým telom. koho by napadlo zobrať si do kostola pálku! no jeho rozhodne nie a nemal nič pri sebe čím by sa mohol brániť. možno opaskom ak by si ho dal dole z nohavíc no v tom momente by sa mohlo stať, že tie nohavice, ktoré boli na jeho tele držané len opaskom by sa zošmykli priamo na podlahu. čo by mohlo byť pomerne nevyhovujúce a určite by týmto malým divadielkom nepobavil nejakého démona, ktorý zjavne aj tak nevie,čo to znamená mať zmysel pre humor.
" počkaj nech sa na to pripravím. hm.. je tu mnoho dreva.. čo ak by som.." pozeral sa kore dole, hore dole ako keby hľadal nejakú časť, ktorá by sa hodila na to, aby si ju zobral a použil na to, aby ten kus dreva démonovi vrazil priamo do hrudníku.
" alebo to sa používa pri upíroch, nemám pravdu? sakra! ja som z toho už tak zmätený.." zastavil sa na malý moment, nechal svoje myšlienky plynúť. Musel sa upokojiť, pretože jeden nápad za druhým sa nachádzal v jeho hlave a on si ani len neuvedomil, že možno by mu mal dať priestor k tomu aby aj on sám prehovoril.

Alec nebýval z lidí jenž by strach provázel na každém kroku. Právě naopak na světě bylo málo věcí jenž by ho dokázali vystrašit, slovo strach měl totiž ponořen hluboko v sobě a nepouštěl jej na povrch. No nebylo tomu tak, že by strach v životě nepoznal. Měl strach pokaždé když jeden z jeho přátel odešel na misi nebo když měla přijet jeho matka a on věděl, že v jejích očí uvidí opět zklamání z něčeho co pokazil. Všechno tohle byl strach, který už někdy zažil avšak nebylo to nic v porovnání se strachem jenž se ho drží již několik týdnů. Tento druh strachu byl něco úplně jiného. Strach mu narušoval spánek ale bdění. Bylo to jakoby měl cosi obmotané kolem krku, něco co mu bránilo nadechnout se. Jakoby se mu ustavičně točila hlava a nemohl tak najít pevnou půdu pod nohama.
S tímhle pocitem se potýkal každý den, každou minutu se snažil předstírat, že se nic neděje jen aby žádný z lovců nepojal podezření. Aby si stále držel pozici silného vůdce. Jelikož jak by mohl být hlavou Institutu když to sám nemá v hlavě v pořádku?
S pohledem na Stilese ale zjistil, že ani on nevypadá příliš v pořádku. Při slově démon se zježil jakoby mu ono slovo projelo celým tělem. Naposledy když Alec toto slovo použil byl plný zvědavosti ale dnes tomu tak nebylo. Pomine-li tohle tak tu byli i další znaky jenž ukazovaly na Stilesovu změnu. Už jen to že byl tady v kostele ale také jeho zničený výraz. Možná, že Alec nebyl jediný koho to tolik zasáhlo.
„Ne to jsem říct nechtěl.“ Řekl potichu jelikož Stiles mluvil tak rychle, že Alec pobíral jen některá slovo a to si je i domýšlel. Proto ho raději nechal nejdříve domluvit než opět začal mluvit sám. „Za prvé se sem snažit dostat nebude protože si je dobře vědom toho, že do kostela nemůže. A za druhé se nás nebude snažit zabít protože ho pošlu do pekla dříve než k tomu dostane šanci.“ První větu pronesl stále trochu zmateně ze Stilesova výstupu avšak druhou řekl již pevně a nelítostně. Hon na démony byl totiž právě teď jediná věc jenž mu odnesla myšlenky tak aby nemyslel na strach.
Přestože si Stiles stále něco žvatlá Alec ho již moc neposlouchá, jediné co si vydedukoval bylo něco o zbrani. Neposlouchal ho protože došel až k oltáři s tím, že si vezme to pro co si přišel.
Odsunul oltář na stranu čímž odhalil menší dvířka, které byly pod tím. Alec je s vypětím menší síly otevřel. Naskytl se mu pohled do otvoru, ve kterém bylo pár zbraní. Dalo se poznat, že to před ním ještě nikdo neotevřel. Byly tu starší typy zbraní lovců ale pro teď postačí. Vzal jedno ostří a jednu dýku. Když měl vše co potřeboval opět dvířka zavřel a vrátil na původní místo i oltář. Udělal pár kroků kupředu a vypadalo to jako kdyby chtěl odejít z kostela avšak Alec se zastavil u Stilese a podíval se na něj. „Myslím, že jsi chtěl něco čím se bránit, ne?“ Dýku co do teď držel v ruce otočil ostřím k sobě a rukojetí ji natáhl směrem ke Stilesovi. „Zkus tohle.“

Stiles si možno nebol vedomí toho, že démoni nemajú prístup do kostola. No ako by to mohol aj vedieť? Predsa len, nemal tú česť sa stretnúť s mnohými démonmi vo svojom živote a možno na to alec niekedy zabúdal. Niekedy? Ved to bolo len po druhýkrát, kedy sa opäť náhodne stretli no aj tak to pre neho bolo viac ako si mohol Stiles myslieť. Mal pocit, že pri ňom je v bezpečí aj napriek tomu, že nevedel, či by ho ochránil v ten daný moment alebo nie.
,, nevedel som, že démon nemôže vstúpiť do kostola. A ak... ak to je nejaký démon, ktorý sa nachádza v tele človeka?“ sám niekedy pochyboval o sebe a o tom, čo sa nachádza v jeho hlave. Predsa len v momente, kedy zatvorí v noci oči ocitne sa v prítomnosti voida. Niekedy má dokonca pocit, že ho dokáže pochopiť. A v niektorých situáciách sa dokonca nechá aj ním viesť. Predsa len aj void musí chápať, že bez stilesa by určite nenašiel žiadne iné telo, ktoré by mohol osídliť rovnako ako to jeho.

,, musíš mi niekedy vysvetliť, ako to vôbec funguje.“ Povedal tichým hlasom pričom sa následne pozrel na zbraň. Alec ho nepoznal a aj napriek tomu mu dával do ruky niečo, čím by mu mohol ublížiť. Pozrel sa na neho mierne podozrievavo a nakoniec na zbraň, ktorou si samozrejme aj on sám mohol kedykoľvek ublížiť.
,, nemyslel som si, že by som v tebe mohol vzbudiť nejakú dôveru. No teraz..“ pozrel sa na zbraň a následne pomalým pohybom si ju zobral do svojej ruky. Bola pomerne ťažká, nikdy nemal v ruke niečo podobné. Vždy mal len svoje zbrane, ktorými sa okolo seba obháňal ako zviera. No aj tak pri pohľade na tú zbraň mal pocit, že nikdy nikomu nebude mať odvahu niečo urobiť.
,, myslím si, že ak by som stál zoči voči démonovi bol by som ja tým človekom, kto by skončil v kaluži krvi a na lopatkách.“ Pozeral sa na zbraň a následne urobil niekoľko krokov vpred k dverám. Nemohli na tom mieste ostať večne, vedel to on a určite to vedel aj Alec.
,, neber to nejako zle, nie som zbabelec. Ale neviem či by som niekoho mohol zabiť, zasa..“ spomenul si na to, čo sa stalo v jeden deň. na to, ako ho to zmenilo čo sa z neho stalo. Možno bola pravda to, ako ho bral aj samotný Theo. O tom nebolo pochýb. Nechcel sa o tom nejako hádať ani nič podobné no on sám vedel, že sa v ňom niečo skrývalo. Niečo temnejšie a rozhodne to nebol void, ktorého mal v hlave.
,, nikdy to pre teba nebol problém, však?..“ mal na mysli niekomu zobrať život. Aj napriek tomu, že išlo o takzvaných démonov. Predsa len mnoho z nich malo tvár človeka.

Pro Aleca byly řeči ohledně démonů, lovců a všemožného nadpřirozena již natolik normální, že si často neuvědomoval, že ne ostatní všemu co říká rozumí. Natolik si zvykl na věci ohledně jeho světa, že často nedokázal oddělit svět civilů od svého. Na jeho obranu ale zase bylo zvláštní když mluvil s někým kdo do jeho světa nepatřil či vůbec s někým jiným kdo nebyl lovec. Alec se normálnímu světu snažil vyhýbat jak jen to šlo a pokud nešlo o misi vůbec jej nenavštěvoval. Neměl rád svět, ve kterém se neví o lidech jako je on sám. Prostě si nikdy nedokázal tento svět ani lidi v něm zamilovat, vždyť on měl sotva rád někoho ze svého světa natož pak z cizího. Důvodem bylo z části to, že ho odmala vedli k tomu, že civilové jsou podřadní a to ještě více než podsvěťané proto mu toto tvrzení zůstalo i do dospělosti. Alec tomu věřil a proto tupě jejich názory následoval aniž by viděl pravdu. Avšak pokud by byla taková pravda co říkají proč by se vůbec namáhali s jejich záchranou. Pokud jsou civilové o tolik podřadní nebylo by snazší nechat démony postarat se o ně? Bylo jenže to by poté nejspíše démoni ovládly oba světy což by znamenalo konec lovců. To nemohl dovolit spolek ani on sám proto věděl, že pokud je to nutné musí položit i život za zničení démona. A tak jeho strach nakonec nebyla jeho vlastní smrt ale to, že by nad ním vyhrál démon. Ano tohle mu působilo v noci noční můry a poslední dobou jich bylo více.
„Tím si po pravdě nejsem moc jistý ale v lidském těle by nejspíš mohl.“ Alec skutečně neznal odpověď na jeho otázku jelikož nikdy neslyšel, že by něco takového stalo. Jeho odpověď se tedy zakládala jen na pár informacích spojených k sobě. Nikdy nad tím nepřemýšlel a ani teď mu to v hlavě příliš neutkvělo. Jediné co se mu v hlavě právě odehrávalo byly různé plány jak dostat toho démona. Nemohl myslet na nic jiného a ani nejspíš nebude dokud to s ním neskončí. „Na to moc nespoléhej.“ Jednou větou ho rychle usadit. Přestože spolu již něco prožili a občas na něj i Alec působil mile nehodlal mu dávat jakoukoliv naději, že by se měli ještě někdy vidět. Až získá Stilesovu výpověď nejspíše se již nikdy neuvidí a tak to má být. Civil by se neměl a ani nemůže plést do věcí lovců. I když Stiles byl vlastně první z obyčejných lidí, které vcelku slušně dokázal vystát. Jiného by už dávno nechal ať se o sebe postará sám ale jemu dokonce nabídl dýku, zbraň lovců.
Nad jeho větou, která právě dorazila k Alecovým uším se sám pozastavil. Jakmile Stiles domluvil Alec si založil ruce na hrudi a povytáhl jedno obočím čímž jeho výraz jasně říkal zda se nezbláznil. „To není důvěra. Právě naopak nevěřím, že by jsi mi tím dokázal ublížit protože než bys udělal krok, měl bys v hrudi mé ostří.“ Neviděl Stilese jako hrozbu protože by spíš zranil sebe než jeho. Zároveň také věřil ve své schopnost. Byl jedním z nejlepších lovců svého věku byla by tedy ostuda kdyby jej dokázal zranit někdo jako Stiles. Někdo bez tréninku a výcviku. Alec mu tedy bez zaváhání podal dýku a počkal než si jo vezme.
„Divil by ses jak moc se lidi změní pokud jim jde o život. Jsem si jistý, že nakonec by jsi toho démona zabil protože každý si svůj život chrání.“ Ačkoliv Stiles opravdu nevypadal na někoho kdo by zabil, vědělo se, že půd sebezáchovy je větší než strach. Vždyť sám Alec dlouhou dobu démona zabít nedokázal dokud nešlo o život jemu a jeho bratra. „Zase?“
Následně udělal i on několik kroků, které vedly ke dveřím avšak další otázka ho donutila zastavit. Chvíli mlčel jakoby si svou odpověď rozmýšlel i když předem věděl co odpoví. „Ne.“ Řekl. Nebyla to ale úplná pravda. Svému prvnímu zabití démona se dlouhou dobu vyhýbal. Tenkrát to pro něj byl problém a velký avšak časem si natolik zvykl, že mu to již připadá jako běžná věc. Nevadilo mu když měl démon tvář člověka jelikož on viděl pouze démona, kterého je třeba zabít.

stiles stilinski. človek, ktorý sa doposiaľ ničoho nebál, možno aj áno kedy z jeho pier vyskočilo niekoľko výkrikov a beh bol rýchlejší ako dupot stáda koní no aj tak sa považoval za veľmi, veľmi odvážneho človeka v tejto chvíli musel svojimi chudými rukami sa dotknúť svojej hrude. bol to zvláštny pocit, pretože aj napriek tomu, že tam nič nemal tak tam niečo cítil. možno to boli len tie slová, ktoré vychádzali z pier aleca a on to zobral ako inak doslovne. pretože ubehlo niekoľko sekúnd a on si stále hľadal v hrudi tú jeho nebezpečnú zbraň alebo dokonca šíp. určite by to nebola krásna smrť, ktorú si pre seba on sám predstavoval. ako by to napokon vyzeralo? museli by ho uložiť do rakve s tým šípom alebo by ho vybrali aj napriek tomu, že šíp by sa z hrude vyberať nemal, kým to nie je bezpečné? boli to len úvahy, ktoré sa takmer okamžite objavili v jeho hlave. bolo to divné, to veru áno no to bol stiles stilinski.
,, zabitím niekoho sa človek mení. stáva sa z neho niečo iné. možno si to ty neuvedomuješ, pretože si k tomu stavaný.." priblížil sa k nemu o čosi bližšie aj napriek tomu, že by to mohlo spočiatku vyzerať ako keby ho chcel ohroziť. no určite to tak nebolo. prechádzal kenčekmi prstov po zbrani, ktorú držal v ruke. dokonca bolo šťastie, že by jeho šikovnosti sa zatiaľ nič nestalo. no aj tak to samozrejme riskoval. ,, nemyslím tým stavaný ako stavaný. samozrejme, vidím na tvojom tele aj napriek tomu, že ho máš zahalené dobre vyrisované svaly. no nie takto stavaný! sakra.. rozumieme si, že áno?.." vyjadrovať sa pre neho niekedy nebolo veľmi ľahké no aj napriek tomu sa o to samozrejme pokúsil.
,, každá jedna smrť dokáže človeka zmeniť. rovnako to bolo aj v mojom prípade. a rovnako by to bolo aj keby sa to stalo opäť.." nechcel v tejto chvíli hovoriť o tom, čo sa stalo. stále to bolo niečo, čo sa v ňom nachádzalo no nechcel to len tak niekomu vešať na nos. to rozhodne nie. možno príde niekedy ten správny moment no v tejto chvíli určite nie. ,, majú podobu obyčajných ľudí? alebo sú to nejaké stvorenia, ktoré by sme vedeli od seba odlíšiť. ak by sa okolo mňa prechádzal démon, vedel by som o tom?" jemne nadvihnutie obočia a následné ukázanie na dvere znamenali len jediné. stiles stilinski, ten človek, ktorý bol doslova zrodený pre vykonanie akcie bol v tejto chvíli pripravený k tomu vykročiť z kostola jedným krokom vpred.

Alec občas mohl svými chladnými řečmi a chováním připomínat tvrdou skálu, která nemá srdce avšak byla to jen jeho ochranná slupka, kterou ukazoval. Byl to jakýsi způsob jak se chránit před světem nebo spíše před lidmi v něm. Byl to také obraz jeho, který dovolil lidem k nahlédnutí a jeho skutečnou tvář znalo jen hrstka lidí, kterým důvěřoval. Stiles jedním z těch lidí nebyl proto byl Alec odtažitý a nepříjemný i když se sem tam objevila jeho lepší stránka. Bohužel byl ale zběhlý v sebekontrole a tak kdykoliv, kdy na okamžik povolil svůj kamenný výraz, dal poté dvakrát tak nepříjemnou větu.
Alec ale neztrácel hlavu a jako vždy měl každý svůj krok naplánovaný dopředu. Nebyl jedním z těch lidí co prostě něco udělají a buď to vyjde anebo ne. Byl v tomhle ohledu jeden z těch rozumnější. On musel vše plánovat do posledního detailu a jakmile by něco nesedělo musel vymyslet jiné řešení. V tomhle byl Alec velice zásadový, no vždyť ho učili takovým být. Tato technika se mu velice hodila v boji jelikož většina lidí při boji nezná své vlastní kroky. Naopak Alec ví přesně jaký bude jeho další krok a ještě k tomu analyzuje soupeře takže předvídá i jeho výpad. Taktéž to dělal tedy i v této situaci ačkoliv nešlo o boj i tak raději předvídal co všechno se může stát a jak na to následně reagovat.
Aniž by Alec příliš přemýšlel nad Stilesovou větu už na ní měl odpověď, která byla značně kousavá. „Hloupost.“ Nevěřil na tyhle řeči. Podle něj člověk prostě buď dokáže zabít nebo ne a je sám zabit. A nějaká změna? Sám se nezmění jen věci okolo něj. „Navíc nejsem stavěni na zabíjení lidí ale démonů. Nejsme vrazi, zabíjíme jen to co je potřeba zabít.“ Opět neřekl příliš přívětivým tónem jenže tentokrát na to měl podle svého názoru nárok. Stilesova věta vyzněla jakoby byl vycvičeným zabijákem, snad jako kdyby ho učili zabíjet na povel, jenže tak to nebylo. Byl lovcem stínů a to znamenalo zabíjení pouze démonů a to nebyla špatná činnost, svět démonů zbavit potřeboval.
Jakmile k němu Stiles udělal pár kroků blíže, Alec si automaticky založil paže na hrudi. Bylo to pro něj takové gesto, kterým dával najevo, že by už Stiles neměl udělat krok blíže. Nebylo mu příjemné být s nim v přílišné blízkosti, nešlo jen o Stilese ale o většinu lidí. Jednoduše byl odtažitý. „Já to pochopil.“ Řekl stroze.
Alec po jeho otázce nějakou dobu mlčel. Vypadalo to jako kdyby se ani odpovědět nechystal. No, nakonec ze sebe přeci jen krátkou odpověď dostal. „Záleží na druhu. Některé jdou poznat na první pohled avšak jiné od člověka nerozeznáš.“ Mluvit o démonech mu nebylo vůbec cizí naopak bylo to pro něj konverzace u které se dokázal alespoň na chvíli uvolnit.
Viděl, že se Stiles chystá opustit kostel a jelikož ho nemohl nechat jít prvního udělal dva větší kroky, kterými získal náskok.

Stiles Stilinski bol osobou, ktorá mala mnoho tajomstiev. Možno viac, ako by jeden človek mohol zvládnuť no aj napriek tomu sa dozvedal, že to, čo možno mal možnosť vidieť na vlastné oči do teraz, nie je ešte všetko.
,, videl som tak mnoho vecí. Tak mnoho odvetví nadprirodzena o ktorých by som mohol hovoriť ale nechcem. Pretože neviem veriť ľudom. No aj napriek tomu som nemal možnosť vidieť na vlastné oči niečo, ako je démon..“ možno by to chcel vidieť, možno nie.  No aj napriek tomu ho stále lákalo vidieť niečo temnejšie. Videl toho tak mnoho no démona v nejakej podobe rozhodne nie.
,, možno by si si mohol niekedy nájsť čas. Len na malý moment a povedať mi o tom.. o tom, ako vyzerá niekto, kto je démon bez podoby človeka..“ povedal pomerne tichým hlasom pričom stále zvieral vo svojej ruke zbraň. Nemienil s ňou nikomu ublížiť, ved predsa len by to napokon skončilo tak, že by si ublížil on sám. A to by sa nestalo po prvýkrát.

V momente, kedy Alec odpovedal na jeho poznámku, nedalo mu to. Musel si ho obzrieť od hlavy až po päty. Rozhodne to mal v sebe. Len slepý človek by si nevšimol tie svaly, ktoré mal na tele. Alebo dokonca tie zvláštne tetovania, ktoré sa nachádzali po jeho položke. Tie tetovania, ktoré ho zaujímali. Čo znamenajú, či to vôbec bolí alebo nie. On sám seba si nevedel predstaviť v rovnakom stave. Kedy by sa na jeho tele nachádzali nejaké znaky alebo priamo tetovania. Už len pri tom pomyslení sa na jeho pokožke objavili samé zimomriavky. No kým bol on sám? Bol vôbec Stiles stále človekom, alebo nie? V momente ak by mal možnosť sa pozrieť na seba v zrkadle, vidieť každú jednu časť svojho bytia pred sebou, obával by sa. Vedel, že niekde v jeho hlave sa nachádza ten človek, alebo démon, ktorý sa ho snaží pomalými krokmi ovládať. No Stiles to odoláva, dokáže tomu odolávať. ,, aj napriek tomu, že neviem bojovať, odvaha mi nechýba. Chcel by som pomôcť.“ V jeho očiach sa nachádzala tá odvaha, ktorej veril aj on sám. Aj napriek tomu, že nebol žiadnym upírom alebo vlkodlakom, nemal v rukách takú moc, kedy by mohol jeden strom za druhým vyvracať no aj napriek tomu sa nechcel vzdať. Nebol tým človekom, ktorý by pred všetkým zatváral oči a tvári sa, ako keby nič neexistovalo. To rozhodne nie. Stiles bol v tejto chvíli pevne rozhodnutý ísť do boja po jeho boku.

Alecovi pocity ohledně Stilese byli od začátku nepřehledné a to i pro něj samotného. Byly natolik smíšené, že v tom byl zmaten i on sám. Občas mu Stiles přišel jako pouhý člověk co vše přežil jen náhodou. Jindy zase vypadal jakoby opravdu mohl pomoci. Viděl, že je Stiles zvláštním člověkem a nemůže si u něho být jistý ničím. Jediné co věděl jistě bylo, že ty jeho řeči mu brzo vypálí díru do hlavy.
Alec nejprve jen poslouchal. Přišlo mu zvláštní, že ho tolik zajímají démoni. Chápal, že člověk může být zvědaví přestože on takový nebyl, ale taková hromada otázek jen na téma démoni, bylo moc i na Stilese. Svým způsobem to už ani neznělo jako pouhé vyptávání ale jakoby měl s tím nějakou zkušenost či dokonce spojitost. „Práce lovce je celodenní práce, nemám čas a už vůbec ne na to bych ti vyprávěl o věcech, do kterých ti nic není.“ Schválně najednou utnul jeho otázky. Byl teď naštvaný sám na sebe protože neměl říkat nic. Všechno byla věc spolku a lovců, neměl by nevědět pouhý civil. Jeho mysl se opět uzavřela a nepotlačila jedinou myšlenku, která říkala, že pokud to nebude nutné, neřekne již ani slovo. Založil si tedy ruce na hrudi jako zdůraznění jeho rozhodnutí.
Alec zaznamenal Stilesův pohled zaměřující se na jeho osobu. Nemohl lhát pocit, že si ho někdo takto zkoumavě prohlíží mu nebyl vůbec příjemný. Navíc si ho snad nikdy, nikdo takhle dlouho neprohlížel. Většinu času totiž chodil po boku Jace a pokud vedle něj stál tento blonďák, o Aleca nikdo nezavadil pohledem. Stilesův pohled se mu zavrýval hluboko do kůže jakoby viděl Alecovi i dovnitř zvláště pak do hlavy, kde se mu v tuhle chvíli motalo dohromady tisíce myšlenek. Ani jednu z těch myšlenek ale nechtěl pustit ven do světa protože všechny je považoval za nebezpečné ke své osobě. Zkoumavý pohled Stilese mu vůbec nedělal dobře natolik, že příznaky jeho nervozity se nedaly ani skrýt.
Ruce, které měl do teď klidné, jak už to u lovců bývá, se teď potily natolik, že by mu z nich i zbraň mohla vyklouznout. Další byl jeho tep, který za vinu pocitu jakoby mu mělo srdce vystřelit z hrudi.
Protože by další minuty Stilesova zírání nevydržel tak jej přerušil odkašláním „Ehmm...“ Nervózně si přejel rukou od zátylku až ke krku, kde se nacházelo jedno z jeho tetování neboli run. „Už... bych měl jít.“ Opět se rozešel ke dveřím kostela s tím, že vyjde ale jako už dnes několikrát se zase zastavil. „Pomoct?“ Alec se na něj podíval s neveřícným výrazem, ve kterém se zračila i kapka posměchu. Nebylo se ale čemu divit při pohledu na Stilese by nikomu v mysli nevyplavalo slovo odvážný. Jenže nějaká pravda na tom asi být musela. Stiles prošel spoustou nebezpečí a přesto tu teď stál živý a zdraví. Bohužel to ale v tuhle chvíli Alec neviděl. Viděl pouze drzost, kterou prokázal tím, že nabídl pomoc lovci a právě Alecovi jakoby nějakou potřeboval. Nikdy by si nepříznal, že potřebuje pomoci. „Myslíš, že jsi odvážný? Tak běž zabij toho démona.“ Alec uhl z cesty aby Stiles mohl projít při čemž udělal i gesto rukama.

Stiles si veľmi dobre uvedomoval, svoju chybu. To, že tie otázky, ktoré sa nachádzali v jeho hlave takmer neustále niekedy jednoducho prelomiť ľady na to, aby sa z dvoch ľudí stal priatelia. Možno ľudia nie sú rovnakí ako on, možno nechcú hovoriť o každej jednej téme a dokonca ani o každej jednej otázke. No to on sám sa nenaučil ani za tie  roky, že možno je aj načase, aby držal jazyk za zubami.
,, nechcel som byť tým človekom, ktorý by vyzvedal. Ospravedlňujem sa..“ povedal Stiles tichým hlasom, pričom si v ruke prehadzoval zbraň zo strany na stranu no aj tak v nej necítil možnú istotu rovnako ako práve Alec. Na miesto toho, aby si ju ponechal alebo dokonca aby sa pokúsil o to sa s ňou vžiť, rozhodol sa to položiť na drevenú lavicu.
,, a prečo nie, nie som ten, kto by sa schovával na jednom mieste.“ Do svojej pravej ruky si zobral svoju pálku, ktorá mu bola najbližším priateľom v takýchto situáciách a následne sa pozrel na dvere. Nepociťoval strach, nenachádzal sa v jeho žilách a dokonca ani len v jeho myšlienkach. Nechcel na to myslieť aj napriek tomu, že pred ním mohol stáť niekto nebezpečný. Nemohol sa báť démonov, dokonca ani upírov alebo vlkodlakov. K čomu by to predsa len bolo? Bol by to len strach, ktorý by sa nachádzal v jeho vnútri a nič viac. Ten strach, ktorý by ho nútil pri každej jednej príležitosti sa pozerať okolo seba a dúfať, že nikto nie je tým nepriateľom, na ktorého čaká.

Stiles v tomto momente neváhal ani len jednu minútu, dokonca sa ani len nepozrel na Aleca. Na miesto toho, len tichým hlasom prehovoril. ,, takže toto bude asi posledná rozlúčka. Postarám sa o všetko, o svoje veci o svoje problémy o svoje otázky. Nechcel som ťa zaťažovať niečím, čo zjavne nie je mojou vecou, snažil som sa to len lepšie pochopiť. Takže to, čo viem ja, taktiež ostane len v mojej hlave..“ s malým úsmevom na perách vošiel von. Keby len Alec vedel, že za tým úsmevom, ktorý nemal možnosť vidieť sa nachádzal v skutočnosti niekto iný, nie ten Stiles ako do tejto chvíle. Ale práve ten, koho sa mnoho ľudí malo báť.  Pálkou vo svojej ruke otvoril dvere od kostola, nemal ani len ten najmenší dôvod hľadať nejakého démona, no to by pred ním v ten moment samozrejme nemohol stáť. V ľudskej podobe, ako to hovoril práve Alec. Void si uchopil pálku silnejšie do ruky a následne ukázal na démona, aby sa priblížil.

Alec byl podrážděný již od samého začátku avšak postupem času se jeho stav jen zvětšoval. Nejprve to vystupňovaly Stilesovi otázky a tím, že pokračovaly v Alecově stavu ničemu nepomohly. Třebaže to nebyly nijak zvlášť velké otázky v jeho očích byly. Obraz jakým viděl svět Alec byl vždycky o něco zveličený a navíc se vždy přikláněl ke stinné stránce. V žádné situaci, kterou si kdy prošel, neměl pocit, který by mu jasně říkal, že je vše v pořádku. Ať se na cokoliv podíval z jakékoliv strany viděl jen sebe jako zklamání. Zklamal Isabelle, kterou nedokázal ochránit před upířím jedem, zklamal Jace protože nedokázal ohlídat Clary a vlastně zklamal celou rodinu když zrušil sňatek, který je mohl v očích spolku nadobro očistit. Jistým způsobem se tedy nebylo čemu divit, když nevěřil v ostatní a důvodem bylo to, že nevěřil ani v sám sebe. Zdálo se, že Alec je prostě jen obyčejný lovec stínu, který se honí za povýšením a při tom ztrácí svou lidskou stránku avšak člověk, který měl možnost právě tuhle stránku poznat by něco takového neřekl.
V celku obstojně strávil všechny otázky směřované na jeho kulturu, bohužel i tak poslední kapka přišla. Přišla s nabídkou pomoci. U většiny lidí by taková otázka vzbudila potěšení no u Aleca rozhodně ne. Pro něj to byl jakýsi důkaz toho, že ho Stiles vidí jako slabocha, že i on jenž ho zná krátký čas nevěří, že by dokázal zabít démona. Jediná myšlenka na to, že i civil ho podceňuje v něm rozdmýchala tolik vzteku. Nedokázal si připustit, že by pomoct potřeboval. Nevzal by pomocnou ruku od lovce natož od civila. Stilesova otázka ho v jeho očích jednoduše ponížila což vedlo k jeho naštvaní. A tento vztek vedl k jeho následnému činu. Nechat jít Stilese bojovat.
Uhnout z cesty tak aby mohl projít jen se svou pálkou byl hloupý nápad a Alec to věděl jenže vztek, který ho v tu chvíli proháněl byl větší než jeho zdravý rozum. Alec je lovec a měl by lidi jako Stiles chránit takže tímto gestem nejen, že ohrožoval život ale také porušoval dohody.
Třebaže byl právě v naštvaném módu, ohromilo ho to, že ani tehdy Stiles nezaváhal. Jednoduše si to vyrazil ke dveřím. I když byl Alec trénovaný bojovat proti démonům třeba jen kusem dřeva ani on by si to nekráčel s takovým klidem pouze s pálkou. Byl stále trochu naštvaný ale tenhle pocit pomalu vystřídala zmatenost. Jenže než se z toho všeho opět stihl vzpamatovat Stiles stál ve dveřích a naproti němu démon. Ani tehdy Stiles nevypadal vyděšený, to ale nebylo důležité protože tak jako tak ho Alec nemohl nechat jít samotného proti démonovi. „Civilové“ prohodil při jeho klasickém protočení očí. S klidem v rukou vzal do ruk luk a jeden šíp, který položil na tětivu. Natáhl tětivu a chtěl vystřelit, chtěl jediným šípem démona zabít jenže zjistil, že nemůže. Stiles stál v naprostém zákrytu s démonem a kdyby Alec vystřelil srazil by k zemi oba. Luk mu byl tedy v tuhle chvíli naprosto k ničemu, mohlo to vyřešit jen ostří. Musel se tedy rozběhnout k východu kostela. Jenže v tu chvíli přišla na řadu další otázka a to zda se stihne dostat ke Stilesovi dříve než démon.

Všetko sa udialo tak rýchlo. človek sa ani nenazdá a v momente jeho život skončí. Nikto sa vás nebude pýtať na to, či ste na to boli pripravení alebo nie. Nikto vám nepoloží otázku, či chcete zomrieť dnes alebo o niekoľko rokov. A to isté sa stalo aj Allison. Mladé dievča, ktoré malo život pred sebou. Mala milujúceho otca, rodinu na ktorú nedala dopustiť. Mala priateľov a lásku, ktorá ešte len kvitla. A všetko sa to zmenilo počas niekoľkých chvíľ. prežila peklo a vrátila sa späť k životu. Sama nevedela aký dlhý čas to bol, dva roky? možno viac. Kto vie. No vedela, že Beacon Hills do ktorého sa chcela vrátiť už nebol tým miestom, ktoré predtým považovala za svoj domov.
Z toho dôvodu Allison Argent navštívila miesto, ktoré nepoznala. A jej prvá zastávka, možno to bolo pomerne patetické smerovala na miesto nejakého baru práve do kostola. Chcela sa podakovať za možnosť opäť sa vrátiť do života. Mala mnoho vecí za ktoré mala dakovať. Posadila sa tým pádom do drevenej lavice a ruky si založila tak, že bola pripravená povedať modlitbu.

Isaac už nebyl stejný, od poslední události co se v Beacon Hills stála, kdy  zemřela jeho milovaná Allison, pořád se z její smrti nevyrovnal a ani z toho faktu, že řekla Scottovi, že ho miluje. Ovšemže, že jí odpustil, protože jeho city k ní nikdy nevyprchali. Stále jí miloval a proto s Chrisem odjeli do Francie. Vše v Beacon Hills mu jí připomínalo a on se přes to nemohl přenést, jediná možnost byla útěk. Byl naivní, když si myslel, že na to zapomene. Nemohl s⁷i to už nadále namlouvat, tak se jednou rozhodl, že navštíví staré přátele a samozřejmě zajde i za Allison.
Když opět dorazil na místo, kterého se bál, nezamířil jako první za některým ze svých kamarádů, rozešel se směrem ke kostelu. Potichu vstoupil do kostela a rozhlédl se po něm. V jedné z lavic seděla dívka, všiml si jí, upřímně myslel, že tu bude sám. Dívku viděl jen ze zadu,  ale i tak v ní viděl Allison. Zatřásl hlavou, začínal si myslet, že blázni. Rychlými kroky proto došel k jedné že zadních lavic a posadil se do ní. Chtěl to také udělat co nejtišeji, ale lavice zavrzala opravdu nahlas, přivřel oči, větší pitomost snad udělat nemohl. Tím, že se posadil byl i blíže k dívce, opět si začal myslet, že blouzní, cítil Allison, svoji Allison.
,,Bože, za co mě trestáš." Sice to chtěl říci potichu, ale uklouzlo mu to. Neměl se vracet, byl opět na dně a vše mu jí připomínalo.

Allison mala možnosť premýšľať nad mnohými vecami a jedna z tých bola aj to, že skôr alebo neskôr aj tak bude musieť nájsť svojich priateľov. Sama nevedela či je na to predsa len pripravená. Ale chcela sa stretnúť s Lydiou ktorá bola jej najlepšou kamarátkou so Športom, ktorý bol jej prvou láskou v živote a s Isaacom s ktorým nemali dostatok času na to, aby ich vzťah sa stále prehlboval. Allison v jednom momente mohla počuť ako sa dvere do kostola otvorili. Možno pár minút ostávala sama sebou otočená vpred až do momentu, kedy nepočula pomerne známy hlas. Nevedela či to je týmto miestom, ktoré jej malo pripomenúť to, čo stratila. Allison sa stále nevedela preniesť cez to, že nemala už možnosť žiť svoj doterajší život. Zomrela a tým to malo pre ňu definitívne skončiť. V momente, kedy sa Allison otočila a videla tam človeka pri ktorom nebola možno ešte pripravená ho skutočne vidieť cítila ako sa jej dokonalo roztriasli kolená.
" Isaac...?..." Povedala tichým hlasom pričom ona sama nevedela či to nie je ten okamih, kedy sa jej niečo len zdá alebo nie. Allison sa postavila na nohy no aj tak sa musela pridržať jednej z lavíc, bol to jeden z tých silných okamihov.

Isaac se stále nemohl přenést přes její smrt. V hlavě se mu tvořili různé scénáře, které kdyby se vyplnili, Allison by byla s ním, nebyl by tady, nezkoušel by se zbavit pocitu, že jí vidí všude, cítí. Tehle pocit ztráty, ho pomalu sžíral, zevnitř. Zavřel oči a jen si v duchu opakoval stejná slova, slova modlitby. Modlil se, aby se vše mohlo vrátit zpět do starých kolejí, věděl, že Allison zpět přivolat nemůže, ale i tak to nadále zkoušel. Když uslyšel hlas, který ho oslovil. Tak teď už musel být stoprocentní blázen. Otevřel oči a podíval se na dívku.
,,Allison?" vydechl, nemohl uvěřit svým očím, ,,Tohle nemůžeš... Byla...jsi mrtvá. Já...jsi to ty?" V očích se mu objevili slzy, postavil se a udělal několik kroků k ní. Skutečně tam stála a dívala se na něj, buď to byl nějaký zázrak nebo skutečně zešílel.