Lydia Martin

Seděla ve svém pokoji na křesle u nočního stolku a připravovala se. Dneska večer byla domluvená se svými přáteli, že zajdou na neonovou párty u Dereka v bytě. Derek o ní samozřejmě neměl ani tušení a nikdo ani neplánoval mu to říct. Už teď ale cítila, že se to nějakým způsobem pokazí a on se to dozví. Podívala se na sebe do zrcadla a zhluboka se nadechla. Dívala se na svůj odraz a přitom si česala své zrzavé vlasy, které si po chvíli rozčesávání stáhla do vysokého culíku, přičemž pár předních pramínků nechala volně spadat kolem jejího obličeje. Na sobě měla světle modré tričko volnějšího střihu se sukní v černé barvě. Vše doplňovala rudě červená rtěnka na jejích rtech. Nejdříve se venku potkala s Allison a Isaacem, přičemž po krátké chvíli jejich společnost doplnil i Stiles se Scottem. Tohle byla jejich parta, která se snad nikdy nezmění, aspoň v to doufala. Kdo všechno tam bude? Vyřkne tuhle otázku do vzduchu a hned se jí dostane odpovědi jak od Stilese, který se až moc těšil tak také od Allison. Neřekla by, že se moc těšila, ale chtěla si užít aspoň jednu noc se svými přáteli- jakoby s nimi netrávila už dost času. Po celou cestu tam se bavila ve společnosti Allison se kterou probírala co se dalo. Nejen holčičí věci ale také různé starosti a strasti z jejich života. Celá cesta jim mohla trvat zhruba deset minut a jakmile se octli před dveřmi tak na ně Scott zabušil, aby někdo otevřel. Před nimi se objevil Aiden na kterého se pouze krátce podívala a věnovala mu letmý úsměv, načež se kolem něho protáhla a vešla dále. Porozhlédla se a musela uznat, že to tady zařídili vážně skvěle. Všichni se dobře bavili, tančili nebo byli někde opření a pouze mluvili. Lydia se porozhlédla v domnění, že je stále ve společnosti svých přátel, jenže se bohužel spletla. Byla tady sama, obklopena tančícími lidmi, které neznala nebo je znala pouze od vidění. Tak se tedy rozejde dále do davu a vezme si odněkud kelímek s pitím a hned si najde nějaké dobré místo, aby viděla na dění kolem ní a opřela se. Mohla zahlédnout Scotta ve společnosti Kiry, také Stilese ve společnosti nějaké dívky a musela nad tím jen pouze jemně protočit oči a jako naposled zahlédla Allison ve společnosti Isaaca, kteří se k sobě měli o něco málo více. Konečně. Zhodnotí sama pro sebe jejich situaci a napije se z kelímku. Jemně sebou ucukla, když se v její společnosti náhle objevil Aiden. Zvedla k němu pohled a prohlédla si ho. Nikdy jí nedělalo problém dát takhle najevo co si o daném člověku myslí. Chvíli v jeho společnosti strávila, dokud ho někam neodtáhl nějaký kluk a ona se tak rozhodla vlézt zpátky do davu lidí. S kelímkem v ruce se prodírala skrze davy lidí a najednou omylem narazila do jedné dívky, přičemž na ní skoro vylila obsah ze svého kelímku. V duchu si oddechla, že se to na ní nevylilo, jelikož by jí nechtěla platit nové oblečení. Promiň. Přes to světlo toho moc nevidím. Jelikož byla tma a jediné osvětlení tady byly různé měnící se barevná světla tak toho moc ona sama neviděla. Měla docela divný pocit už cestou na tuhle akci a jakmile je teď uvnitř, tak se její pocit ještě navýšil. Pouze mohla doufat, že se tady dneska nic nestane.

Samotná Alex obdržela pozvánku na onu neonovou párty, která se pořádala u pro ní neznámého člověka. Měla se zde sejít se svými kamarády, kteří se však nakonec rozhodli navštívit jiné místo a jí jaksi zapomněli říci. Proto byla zde a netrpělivě čekala, kdy se objeví její drazí přátelé. Měli zpoždění už snad půl hodiny a ona se už vážně začínala nudit. Tedy... Ne přímo nudit, protože kolem ní to žilo, ale ona nebyla v centru dění. Postávala jen tak okolo s neutrálním výrazem, i když uvnitř byla dost nervózní. Splést místo přeci nemohla ne? Kolik zde mohlo být neonových párty? Jisté však bylo, že svým rodičům slíbila, že tu bude s němi a přespí u své kamarádky, což teď bylo nereálné. Zkontrolovala mobil, zda jí někdo nenapsal, ale nic. Proto najela až na Instagram, kde na něčím stories viděla, jak se někde náramně baví. Frustrovaně si povzdechla, protože teď už věděla, která bije. Její kamarádi se na ní vykašlali. Dali se vůbec nazvat kamarády? Nechala jí sem jít samotnou, vůbec nikoho tu neznala, protože ani v tomhle městě nežila.

Když už tu byla, nechtěla noc jen tak promarnit. Přeci jenom vlezla do hloučku lidí, schovala si mobil do tašky a zapojila se do zábavy. Rukou si projela vlasy, přičemž pozorovala nějakého pěkného kluka, kterého taky upoutala pozornost. V tom do ní však nějaká holka narazila a celý moment tím zkazila a málem jí dokonce polila. Alex se samozřejmě nezlobila, protože se dívka omluvila a sama věděla, že by se jí něco takového mohlo taky stát. Neznámá měla totiž pravdu... Nešlo tu nic moc vidět, proto jí viděla do obličeje jen tak zlehka, ale viděla to jako příležitost, navázat nějaký kontakt.

"To je v pohodě," ujistila jí tedy s lehkým úsměvem a řekla to dostatečně nahlas, aby jí slyšela i přes tu hlasitou hudbu. Byla si jistá, že zítra z té hudby bude vážně nahluchlá, ale to k tomu všemu patřilo. "Jsem Alex," natáhla k ní přívětivě ruku. Bylo už na ní, jak se chová k lidem kolem sebe. Alex se nehodlala bavit s někým nepříjemným, ale snažila se nikdy nikoho nesoudit a dát každému šanci. To její rodiče nedělali. Dívka se jí každopádně zdála, že není úplně ve své kůži, ale prozatím se to rozhodla neřešit. Vůbec se neznaly, třeba jenom byla nervózní z lidí... Což možná nedávalo až tak smysl, když byla na párty. Nikdy však nevíte, zda tu je s donucení přátel, či dobrovolně.

Netušila, jak dlouhá doba uběhla. Její tělo bylo už hodně dlouho v katatonickém stavu. Viděla pouze své nereagující tělo, které bylo doslova jako bez duše - možná to tak i bylo. Netušila, jak by se měla probudit a netušila, zda takhle nestráví už celý svůj život. Ta neschopnost byla hrozná. Její samota však netrvala dlouho, protože za sklo vedle hodili jakéhosi upíra. Mohla na něj pečlivě vidět, i když on mohl vidět pouze její ležící tělo. Zaměstnanci si mysleli, že to pouze hraje, ale opak byl pravdou. Jak by mohla něco takového zahrát?  Už jí to lezlo na mozek. Za nějakou dobu narazila i na Meredith, která jí pomohla s jejími schopnostmi, aby odtud mohla rychle zmizet. Kdo ví, co za zvrácené plány s ní měly.

Trvalo to, ale stálo to za to. Jednoho deštivého večera se probudila s křikem, který odhodil jednoho z ošetřovatelů, který se jí chystal podat opětovnou dávku do žíly. Neměla sebemenší tušení, co to bylo, ale ani nebyl čas na to, aby to řešila. Rychle vstane bez toho, aby se ohlížela. Využije své schopnosti, aby se dostala přes ochranku a taky se dostane až ven. Málem by i utekla, kdyby nezahlédla někoho, o kom si už dávno myslela, že je mrtvý. Aiden. Byla to však pouhá halucinace, ale i tak jí to dostalo. Než mu totiž stačí něco říct, zmíní se o tom, že její léčba ještě neskončila. V tu chvíli se dostane na kolena kvůli elektrickému šoku. Jen bolestně vykřikne a snaží se ještě zoufale vykroutit, aby jí pustili. Bylo to však marné, vedlo to pouze k další pokoji. Byla teď ještě k tomu všemu teď celá promočená a dají si na ní větší pozor... tohle byla pravděpodobně její poslední šance.

Nechá se pak dovést do pokoje, protože bojovat dál bylo momentálně marné. Musela přijít s něčím lepším, pokud se odtud chtěla dostat. Její léčba pravděpodobně teprve započne, což bylo to nejhorší. I tak to tady bylo peklo, jak by to mohlo být horší? Bez emocí jí odvedou k cele (pokojem se to fakt nazývat nedalo) a normálně jí shodili na tvrdou zem. Sleduje zavírání dveří a jen vydechne. Nevstává. Její pohled padne ke sklu, které oddělovali její pokoj od toho jeho. Upíra. Možná by se jí od něj šikla pomoc, ale když se nad tím pečlivěji zamyslela, tak to nebyla možnost. Nemohla pomoci s útěkem upírovi, který byl, bůh ví čeho, schopný.

kol mikaelson. nebolo by to po prvýkrát, kedy sa dostal do nejakého problému. no to ani len netušil, že v ten daný moment natrafil na pomerne zvláštnych ľudí, ktorí sa na neho pozerali ako na hrozbu. no v skutočnosti on tou hrozbou aj bol. predsa len vedel zabíjať ľudí bez myhnutia oka, nakrmiť sa na ich telách a dokonca aj ponechať ich polomrtvych na uliciach. nemal nikdy s tým ani len ten najmenší problém a vedel, že skôr alebo neskôr niečo ako karma ho doženie.
v momente, kedy bol kol mikaelson hodený do cely, ktorá bola chladná a ktorá rozhodne nevyzerala ako jeho obľúbené miesto, jeho izba v sídle ich rodiny, pozrel sa okolo seba. mreže? vážne si niekto ako oni mysleli, že ho dokážu mrežami zastavi? premiestnil sa upírskou rýchlosťou priamo k nim, pričom stačilo jedno dotknutie a pocítil ako jeho telom prešla elektrina. mohol si všimnúť, že boli ešte vlhké od nejakej vody, on nejakého maziva a na nich drôty s elektrinou. kol to ešte niekoľko hodín skúšal až do momentu, kedy pochopil, že možno nejaký ten čas tam ostane.

kol mal možnosť všímať si veci okolo seba nehovoriac o zvláštnej osobe v cele vedľa neho, ktorá po celý ten čas ležala na posteli ak sa to teda tak nazývať vôbec dalo a nevydala ani len jeden jediný hlások. on si krátil tie hodiny ba dokonca dni tým spôsobom, že sa neustále započúval do udierania jej srdca. no a v momente, kedy mal možnosť vidieť pred sebou to divadlo, kedy jedným tonom dokázala niečo rozbiť a samozrejme, takmer aj jeho bubienky, ktoré boli o stokrát háklivejšie ako bubienky obyčajného človeka pochopil, že ona je možno kľúčom k tomu, aby sa dostal von. ved jemu sa stačilo dostať len z tých mreží a dalej by sa dokázal dostať, nikto by ho už nedokázal zastaviť.
v momente, kedy videl, že jej únik sa nevydaril, na jeho tvári sa objavoval malý úsmev, sledoval ako bola pohodená opäť do cely a následne si počkal na ten moment, kedy stráže alebo len obyčajný ľudia, budúce jeho krmivo odídú a on bude môcť prehovoriť.
" zaujímavé, tvoje slabé miestno sa nachádza za tými mrežami. dokážeš sa dostať z cely. čo keby sme si navzájom pomohli?.." jeho hlas smeroval jej smerom.

Jakmile uslyší jeho hlas, tak jí to probudí do reality. Jen si otře slzy a odvrátí od něj pohled, načež ho zabodne do země. Na to stejné myslela, ale nebyl to nejlepší nápad. Nemohla mu věřit. "Nepotřebuji tvou pomoc. Byla jsem skoro venku, jen jsem zaváhala," zamumlá. Taky to pravda byla. Kdyby se nezastavila kvůli Aidena, byla by venku. Jakoby jí až teď znovu došlo, že ho viděla. Zmateně zamrká a projede si rukou vlasy. To nemohl být on... že by Ethan? Odpověď se však v nejbližší době nedozví. Svleče ze sebe ten nechutný župan, protože byl stejně promočený, protože venku pršelo. Navíc byl velmi nevkusný.

Nějakou dobu na něj vůbec nepromluví, i kdyby promluvil on na ní. Spoléhala na to, že pro ní přijdou její přátelé, ale každým dnem si byla méně a méně jistá. A jí šlo o čas. Navíc nemohla opakovat situaci, kdy pro její záchranu zemřela Allison. S další takovou vinou už by vážně žít nemohla. Semkne rty k sobě, přičemž se konečně postaví na své nohy. Cítila se najednou velmi slabě, když jí adrenalin z těla vymizel. Taky dosti zhubla, protože všechny živiny jí šly jenom žilou, protože byla v katatonickém stavu. Prstem přejede po místě na svém ruce, které je už celé modré od všech těch vpichů. Svým pohledem zabloudí k němu. Možná... možná by tomu měla dát šanci. "A proč bych ti měla věřit?" optá se potichu, jakmile se ujistí, že je nikdo neposlouchá. Dojde blíže ke sklu, které je oddělovalo. "Jak bych měla vědět, že ti nepomůžu a ty mě tady necháš?" nadzvedne jedno obočí a pečlivě si ho prohlíží. Kdyby nebyly na takovémhle místě v takovéhle situaci, možná by s ním i začala flirtovat - byl velmi pohledný. Navíc se jí moc líbil jeho přízvuk. Kdo však ví, za jaké zvěrstva tu je on. Možná tu byl vážně vážný důvod, proč tu měl být. Nebyla si však už tolik jistá, že si tady někdo zasloužil být. Tohle místo bylo jako peklo.

,, nemôžeš dôverovať nikomu. žiadnemu priateľovi, žiadnej rodine alebo dokonca cudziemu človekovi." on sám by sa toho mal držať. rodina pre neho vždy mnoho znamenala ale aj ten najlepší psychológ by mohol potvrdiť, že v skutočnosti medzi nimi vládne určitá nenávisť spojená s láskou. zvláštne si to čo i len predstaviť ale skutočnosť, že jeho otec a matka ich počali a rovnako ich chcú aj zabiť, jeho brat mu vrazil na niekoľko desaťročí do srdca dýku a nechával ho hniť, samozrejme len pomyselne, v bedni tak to bolo viac ako len vtipné. nemohol to ani len povedať, lebo ak by on sám niečo podobné počul, určite by mu to prišlo vonkoncom vtipné.
,, ale rovnako sa chcem dostať z tohto problému ako ty. mne to možno potrvá nejaký ten čas. možno dni, možno mesiace kým po mňa niekto príde. dokážem takto dlho prežiť ale dokážeš povedať to isté o sebe aj ty sama? dokážem sa započúvať do tvojho srdca, rozhodne nie si žiadným upírom alebo vlkodlakom." na jeho tvári sa v jednom momente objavoval malý náznak úsmevu, ktorý bol v podobe nadvihnutia jemne kútikov pier na stranu.

,, takže je len na tebe. ja mám niekoľko storočí k tomu, aby sme sa mohli spoznať. koľko dní máš ty?.."kol veľmi dobre vedel, čo robí. uvedomoval si, že je len na nej, či sa rozhodne tam ostať, pokúsiť sa sama zasa uniknúť a aj tak dopadnúť rovnako alebo nad tým začne čo i len na malý okamih premýšľať. stačilo by mu len vidieť na jej tvári, že nad tým premýšľa a vedel by, že je na dobrej ceste. kol mikaelson bol upírom, ktorý mal veľmi dobre presvedčovacie metody aj bez toho, aby použil svoju moc k tomu, aby niekoho k tomu donútil.

"Je smutné, že tomuhle věříš," založí si ruce na prsou a prohlédne si ho. Ona měla své přátelé, kterým vážně důvěřovala. Byla tu držena i vlivem její vlastní matky, ale ona netušila, co se tady s její dcerou děje. Jinak by už pro ní dávno byla přišla. Nad jeho slovy se jen zamyslí, ale pouze zakroutí hlavou. "Možná nejsem nesmrtelná, ale někdo pro mě přijde. Má smečka. Ty nejsi jediný potřebný člověk pro někoho," nespouští z něj pohled, aby věděl, že to myslí vážně. Pokud si myslel, že na ní něco takového zabere, tak byl na omylu.

Opře se o stěnu a snaží se jeho slova ignorovat. Jeho slova jí totiž začínaly tak trochu lézt na mozek. Věděla, o co se snaží. Nakonec se otočí, aby na něj opět mohla vidět. Její pohled je nyní chladný. "Nevím, proč tu jsi, ale... Možná je tu důvod, proč je lepší, aby jsi byl tady," neuhýbá pohledem, je blízko u skla. "Možná ti nikdo nemůže pomoci. Ale není to nic, co bych já mohla vědět. Nevím o tobě absolutně nic, proto ti nemůžu pomoci," netušila, kde se to v ní bralo, ale prostě musela udělat všechno proto, aby nabídce odolala.

Dále už na něj nemluví, jen si lehne do své postele a pozoruje strop. Trošku čekala, zda jí řekne něco o sobě, aby mohla nad tím nápadem opět popřemýšlet. Tajně po tom toužila, protože se tak moc chtěla dostat z téhle díry. Než se však může něco stát, tak do její cely vstoupí muž. A ona moc dobře věděla, kdo to je. Doktor Valack, který z Eichenova domu utekl za pomocí nahrávky jejího křiku. "Vy..." zamumlá a rychle se posadí. Netušila, že je tu teď doktorem. Ani ten fakt, že dělal experimenty na nadpřirozených. Začne na ní něco mluvit ohledně bestie, po které celá jejich smečka šla. Musela jim pomoci... a ať už to bylo jakkoliv hloupé, tak se přes něj snažila dostat. Tentokrát to však skončilo pouze dalším šokem a následně, když pochopili, že nebude chtít spolupracovat, skončila připoutaná ke své posteli.

Pravděpodobně jí i něco vpíchli. Viděla pouze rozmazaně, potila se a nemohla se soustředit. V její hlavě byl jenom zmatek, nemohla si ani pořádně na nic vzpomenout. Jediné, co dokázala vnímat, byly okolní zvuky. "Co mi to udělali?" její hlas je sice tichý, ale pokud tam je, tak jí určitě slyší. Nebyla si teď ničím jistá... jen tím, že jí onen doktor opět navštíví a všechno bude pokračovat. Její léčba započne. Kdyby tušila, že jí budou chtít vyvrtat díru do hlavy, aby rozšířily její schopnosti, možná by si více rozmyslela onen útěk. Na to už však asi bylo pozdě.

kol mikaelson už dávno nebol žiadnym človekom. bol práve upírom, ktorý v momente, ak sa dostane z tohto miesta tak vyvraždí každého jedného človeka, ktorý sa v tejto budove bude nachádzať. nie kvôli tomu, že je toho schopný ale kvôli tomu, že by si ľudia aj v týchto končinách mali pamätať meno ich rodiny. predsa len meno mikaelson niečo vo svete znamenalo a to mu nemohol nikto vyvrátiť. meno mikaelson znamenalo byť niekým, mať určitú moc. a nikto sa im doposiaľ nemohol rovnať.
,, ah tie naivné reči obyčajného človeka, môžme sa pozhovárať v momente, kedy budeš doslova prosiť o to, aby som ťa mohol vypočuť." povedal s malým úsmevom na perách a následne sa posadil na zem. mal dostatok času, ved predsa len bude trvať niekoľko mesiacov, kým bude jeho pokožka starnúť a dokonca aj sušiť sa. ako kúsok nejakého ovocia.
kol si prechádzal rôznymi etapami vo svojom živote. predsa len koľkokrát bol uzatvorený vo vlastnej truhle a nemohol sa ani len nakrmiť? niekto si myslí, že to je dlosva pokojný spánok no je to ako celková paralýza, kedy počuje všetko okolo seba. ako keby to bol len zlý sen z ktorého sa daný človek nedokáže zobudiť.

v momente, kedy mal možnosť vidieť a hlavne počuť ako sa dvere do druhej miestnosti, kde sa nachádzalo dievča, ktoré možno o živote ešte nič nevedelo, otvorili a vošiel do nich muž len to pozoroval. mal možnosť to vidieť pomerne z dobrej vzdialenosti, ba dokonca aj to, že jej niečo vstriekol do tela. počkal si na moment, kedy odišiel a následne sa na ňu pozrel opäť tým malým úsmevom na perách.
,, myslím si, že takéto okamihy sa budú objavovať častejšie a častejšie. vážne by si mala popremýšľať o tom, že by sme spolupracovali. pretože ja dokážem zniesť mnoho bolesti, dokonca aj prežiť mesiace a roky ba dokonca aj storočia bez jedla. no dokážeš to povedať o sebe ty sama?." kol mikaelson vedel, že teraz sa rozhodne nebude môcť spoliehať na svoju rodinu.

"Jde poznat, že mě vůbec neznáš," opáčí s našpulenými rty. Nebyla ten typ, který by se lehce zlomil a škemral o pomoc. Nebylo to nemožné, to netvrdila. Jen si už prošla tolika věcmi, že kdyby neměla nějakou naději, už dávno by tu skončila zavřená. Možná však její banshee cesta vedla pouze k tomuto. Jejího druhu moc nebylo a nebylo se čemu divit. Bylo to dosti náročné na psychiku, proto si kolikrát svůj život vzaly i banshee samotné. Možná bude lepší se obětovat, než pustit do světa spolu zvíře. Tohle to nebyla Kráska a zvíře.

Byla sice slabá a její mysl byla zamlžená, ale jeho slova jí dávaly dokonalý smysl. "Já vím," zamumlá, přičemž se snaží trošku rozhýbat ztuhlé svaly. Všechno jí však bolelo, takže nakonec zůstane ležet ve stejné poloze. "Mezi mnou a tebou je rozdíl. Bývala jsem dost sobecká, ale snažím se být lepší... proto ti nemůžu dovolit, se dostat ven," semkne rty k sobě. Mohlo to znít krutě, ale vážně o něm nic nevěděla. Netušila, co by způsobila tím, kdyby mu pomohla ven. Sice by si tím zachránila život, ale stojí její život za životy stovek lidí? Kdo ví, jaký počet lidí už za svůj život zabil. "Jsi prostě upír..." vydechne. Sice o tom nikdy nemluvili, ale časem jí to došlo. S upírem se ještě nesetkala, proto se také dost bála.

A měl pravdu. Doktor se vrátil, snažil se z ní dostat informace, které už si nedokázala vybavit. Přeci jenom, byla pod všema těma práškama, že měla vážně zatemněnou mysl. Prý se však nemusí bát, je způsob, jak si možná vzpomene. A tak to taky udělal. Vážně jí vyvrtal díru do hlavy. Nezáleželo na tom, jak moc křičela, škemrala, brečela... prostě to udělal. A v její hlavě začalo peklo. Snažil se jí pomoci soustředit, dostat z ní nějaké informace, což se povedlo. Jenomže hlasy neutichaly, slyšela je pořád. Jednoho dne už to však nesnesla, začala křičet z plných plic a doktorovi to prorazilo lebku. Byl dokonce tak silný, že sklo oddělující Kola a Lydii, prasklo také. Byla si téměř jistá, že kdyby vykřikla znovu tak silně, zabila by tím i samu sebe. To už však asi byla jen otázka času, že ano?

Bolestně zvedne hlavu. "Tak utíkej," vyzve ho, než svou hlavu opět položí. Její ruce byly stále připevněny k posteli, sotva by se postavila na nohy. Aspoň jeden z nich to tedy může přežít. Kdyby mohla, tak by si aspoň otřela slzy z tváří. Ona vážně někoho zabila... Nechtěla. Jak mohla vědět, že její křik bude najednou tak silný?

kol mikaelson musel na svojej tvári vyčarovať v jeden moment malý úsmev. tak malý no aj napriek tomu na tej tvári sa nachádzal. pozeral sa na ňu, počúval ju no niektoré slová nechal padnúť prachom. nemal v pláne jej odpovedať na všetko. nebol tu od toho, aby sa s ňou rozprával alebo aby sa s ňou dokonca priatelil. priateľstvo v jeho živote nehralo žiadnu rolu, nevedel čo je to priateľstvo, pretože on bol jeden z tých ľudí, kto si vedeli dobyť svoje. či sa to jednalo nejakej dobrej veci v jeho prospech alebo tej zlej.
,, taktiež nevieš o mne nič. sebeckosť? sebeckosť sa v dnešnej dobe pomerne preceňuje." povedal pričom sa posadil na dlážku a následne si dokonca aj ľahol a dal si ruky za hlavu. prešiel si rôznymi vecami a vedel, že toto nebude nič, čo by ho malo zastaviť. prišlo mu dokonca zvláštne to, že sa za ním nikto nezastavil, možno vážne sa obávali jeho sily. nebol žiadnym povrchným upírom, ktorý by sa nevedel ovládať. vlastne on sa v skutočnosti ani nevedel ovládať, prechádzala jeho telom zlosť a vedel ju dokonalo využiť. dokonca sa dá hovoriť o tom, že je jediným z pôvodných, kto nezvláda svoj smäd. nie takým štýlom, kedy by videl krv a išiel sa za ňou doslova zblázniť. to rozhodne nie. no takým spôsobom, že ak zabíjal, tak to robil naozaj prvotriedne.

v jednom momente mal možnosť pred sebou vidieť to, ako sa k nej doktor vrátil. nevenoval tomu pozornosť až do toho momentu, kedy nepočul jej krik. mal možnosť vidieť, ako sa z človeka, ktorý bol ešte pred malým okamihom doktorom stal len fľak padajúci na kolená. na jeho tvári sa objavoval úsmev až do momentu, kedy ten krik neprešiel aj stenou a on ako upír, ktorý dokáže počuť oveľa lepšie ako obyčajný človek sa musel pristihnúť pri tom ako kľačí na kolenách a očakáva konečne ten ústup bolesti. kol mikaelson mal konečne možnosť odísť. mal možnosť predrieť sa celým týmto miestom a zabiť každého jedného človeka, ktorého by videl. no na miesto toho prešiel cez tú rozbitú stenu, ktorá ich po celý čas oddeľovala a následne sa k nej priblížil. ,, ak mikaelson dá svoj sľub, tak to rozhodne dodrží." povedal, pričom jedným trhnutím, ktoré mu nezabralo ani len desať sekúnd ju dostal z nej postele. pozrel sa na ňu, pričom si ju zobral do svojho náručia a následne jej venoval svoj pohľad. ,, dostanem ťa z toho miesta, len ma nemôžeš zastaviť." mal na mysli jej krik, ktorý by mu mohol roztrhnúť bubienky, nezabilo by ho to no určite by ho to na určitý čas oslabilo.

Semkne rty k sobě a chvíli hledá ty správná slova. "Máš pravdu. Neznám tě a taky o tobě nic nevím, protože ani nemám zájem," nehodlá ustupovat. Myslela si o něm své, i když to od ní možná bylo dětinské. Osobě naproti nedala žádnou šanci na to, aby si o něm nýbrž jen pomyslela, že je dobrý člověk. Tohle místo jejím myšlenkám dodávalo temný spád, v lidech už nevyhledávala pouze to dobré. Doktorovi Valackovi svým způsobem pomohla se dostat ven a co jí to doneslo? Možná odpovědi ohledně záhady, která zužovala Beacon Hills, ale teď ležela připoutaná na lůžku a chystal se jí vyvrtat díru do hlavy.

Její myšlenky nedávaly žádný smysl, protože je pomalu ani neslyšela. Všechny ty hlasy to přeřvávaly. Cítila pouze samé utrpení, křik, pláč, škemrání o ušetření života. To všechno najednou. Když ho viděla nad sebou, automaticky si však myslela, že se jí nyní vysměje, že nevzala jeho nabídku a on teď bude venku a ona zde umře. A ona věděla, že jí zabije její vlastní křik. Svými slovy jí však překvapí a ještě když jí vyzvedne do své náruče. "Ne... Je to moc nebezpečné," řekne chraptivě. Nechtěla, aby byl on další bez hlavy. Nechtěla další krev na svých rukách...

"Nemůžu to ovládat," vydechne, ale přece se ho chytne. "Vyvrtal mi díru do hlavy a já... teď slyším naprosto každou smrt. Nutí mě to křičet," rychle mu vysvětlí, možná jí ani moc nejde rozumět. Mluví stále velice potichu, protože nemá sílu. "Zabije mě to..." nečekala, že zde vážně zemře. Nemohla s tím však nic dělat, ale kdyby měla vůbec na něco pomyšlení, asi by litovala tomu, že mu nedala šanci. Už dávno mohl být pryč, ale on se rozhodl, že jí odtud vážně dostane. Dle ní však bylo už pozdě na nějaký hrdinský čin.

Neměla ani příležitost se s někým rozloučit. Se svou matkou, s lidmi se smečky... Tenhle fakt jí ničil ještě více než to, co se právě dělo. Z jejích úst dokonce vyjde tišší přidušený výkřik, protože se tomu snaží zabránit. Nemohla takhle však vydržet věčně.

Kol nevedel ako má na to reagovať. Vedel, že ak sa to bude opakovať, ak zakričí v jeho prítomnosti tak príde o sluch. Nezabilo by ho to. Bolo by to asi pre pôvodného veľmi ľahká smrť a on sám rozhodne takýmto spôsobom zomrieť nechcel. On si svoju smrť aj keď to nebola jeho prvá samozrejme, predstavoval inak ale to by bolo doslova na dlhé rozprávanie. Kol sa pozrel na ňu a následne ho niečo napadlo, dokonca aj úsmev na perách sa objavil v okamihu kedy mu v hlave preblesklá jedna myšlienka, ktorá by mohla všetko zachrániť. Pri pohľade na ňu sa mu dokonca aj kútiky pier stočil do malého náznaku úsmevu.

" Je tu ešte jeden spôsob ktorý môžme vyskúšať. Ale neviem ako to bude fungovať. Len sa mi pokús na nejaký čas veriť. A bude to fungovať. Nie som len nejaký upír som prvý upír, ktorý bol na svete stvorený. Naša rodina nie je ako typická rodina upírov. Dokážeme prežiť viac ako si niekto môže čo i len myslieť. A taktiež naše schopnosti niekoho ovplyvniť sú oveľa lepšie a účinnejšie." Pri tom ako Kol vysvetľoval sa pozrel priamo do jej očí. Bola človekom, mohol to počuť a dokonca aj cítiť. Vedel, že to bude jednoduché.
" V tento moment prídeš o svoj krik. Vrátim ti ho až keď budeme vonku. Rozprávaj potichu, nenechaj uniknúť ani len jeden tón." Povedal Kol pričom ju ovplyvnil a sám vedel, že cesta von bude o niečo namáhavejšia. Kol sa nebál toho, čo bude nasledovať bol pripravený zabiť každého jedného človeka, ktorý by sa mu votrelec do cesty o tom nepochyboval ani len on sám. Kol Mikaelson nebol len takým Mikaelson, bol jeden z tých najhorších.

Viděla dobře a vážně se usmál? Nebo už měla dokonce i halucinace? Co když už byl dávno pryč, ale ona si ho pouze představovala, ale doopravdy ležela furt na tom stejném místě a pomalu se z ní vytrácel život? On však přijde se způsobem a tím, že mu musí aspoň trochu věřit. Co jí zbývalo? Stejně neměla co ztratit. Snažila se vnímat jeho slova, ale šlo to velmi obtížně. První stvořený upír? To bylo teprve něco, informace, kterou nečekala. Musel být již velmi starý, ale pořád vypadal atraktivně. Na tyhle myšlenky však nebyl čas. Ovlivnit? To vážně dokázali?

Netrvá to dlouho a ona mu hledí do očí jako hypnotizovaná. A taky jakoby byla. Furt měla nutkání křičet, ale nemohla. Hlasům v její hlavě to nijak nepomohlo, ale takhle aspoň nemohla nikoho zabít. A to bylo rozhodně velké plus. Úlevně vydechne a chytí se ho o trošku pevněji a zavře oči. Aspoň na ten moment. Po pár sekundách je však opět slabě otevře, nesměla usnout. Bylo by možné, že by se už neprobudila. Cítila, že se něco blíží a bude to masakr. Pokud to tomu dovolí. "Prosím... Nezabíjej je," řekne velmi potichu, ale naléhavě. "Dokaž jim, že nejsme ta monstra, za která nás mají," koukne se mu naléhavě do očí. Navíc zabitím ostatní by jí to neulehčil. Slyšela by toho pouze více, cítila. Už teď jí po tvářích stékají slzy, jak byla bezmocná. Ani nechtěla brečet, prostě se to nějak stalo.

Vevnitř byla vážně zoufalá. Kol jí odsud možná dostane, ale to neřeší její problém. Pochybovala o tom, že jí pomůže i mimo tuhle budovu. Splní pouze svůj slib a poté jí nechá umřít klidně někde venku. To si aspoň myslela.

kol mikaelson rozhodne nebol tým správnym človekom, na ktorého by niekto mohol ukázat prstom a povedat, že nie je nejakým zabijakom. bol, bol o tom dokonca aj on sám presvedčený a vedel, ze v ten správny moment sa o tom dozvie aj ona sama. nebol jeho bratom, čo vobec pre neho znamenalo dat niekomu nejaký slub? mohol jej to povedat no v momente, ak by sa to stalo, ak by pred sebou mal človeka, ktorého musí ohrozit a zabit, rozhodne by nemyslel na tie jej slová.
" nikoho nezabijem do toho momentu, kým to daná situácia nebude požadovat." povedal Kol pokojným hlasom a dokonca jej venoval aj jeden pohlad.
" mozno ty nie si žiadnym zabjakom, nie ten človek na ktorého by niekto neukázal prstom a nepovedal, že si monštrum no ja ním som." taktiež to bol ten istý pokojný ton jeho hlasu, ktorý k nej prehovoril.

on sám necítil takmer žiadnu tiahu tým, že ju držal pevne vo svojom náručí. ako by aj mohol, ked jeho schopnost udržat niekoho váhu aj stonásobne bola ovela vyššie polozená ako u normálneho, dýchajúceho človeka alebo u nejakého normálneho upíra. on sám nebol normálnym upírom a velmi dobre si to uvedomoval. no samozrejme, že prišiel ten moment, kedy sa pred nimi niekto postavil, dokonca mal možnost vidiet aj v rukách človeka zbran. nevedel tom, akým stvorením je toto malé žiena v jeho náručí no mal pocit, že bola človekom, jedna gulka jemu nič neurobí. cítil by bolest ale to by bolo vsetko, no čo by to urobilo s nou? z toho dovodu, ked mal možnost vidiet ako muž pred ním vystrelil, tak sa v tom momente otočil a guěku chytal priamo do chrbta. pozrel sa na nu a rozhodol jej venovat tú moznost kriku, ktorú jej zobral.
" urob to, odozen ho, inak nebudem mat inu možnost." na malý okamih ju položil na zem no stále ju podopieral, toto rozhodnutie teraz padalo práve na nu. jeden krik mal určite schopnost odohnat aj ostatných a on by ju preniesol rýchlo von.

Nebyla si jistá, zda se dokáže s jeho větou spokojit. Zaměstnanci zde nebyli zrovna mírumilovní a ostraha už vůbec ne. Už jednou se pokusila utéct a dostala několik ran paralyzérem. Jeho další věta jí však vážně zneklidní. Pootevře pusu a chvilku je beze slov, než se mu podívá přímo do očí a znovu promluví: "Ne všechna monstra dělají monstrózní věci."

Bylo jednoduché podlehnout své přirozenosti. Lidé od upírů čekali monstra, statečné však bylo jim ukázat, že se mýlí. Samotná Lydia spadala do kategorie 'monstrum', něco, čeho se normální lidé bojí. I ona sebe občas děsila, ale nepovažovala se za to. Nikdy by nikomu neudělala nic hrozného, tedy. Možná až do teď, už se to stalo. S tím se bude srovnávat asi ještě dlouhou dobu, ale v tento moment to nebylo až tak důležité. Museli odsud vypadnout, jinak by to nemělo žádný smysl.

Když se ukázal člověk se zbraní, neubránila se pevnému stisku víček a přitisknutí se více na něj. Kulka by jí zabila. Ho očividně ne. Taky, že jí zachránil. Pak však přišla její část, ale ona si nebyla jistá, zda to dokáže. Po zrušení jeho ovlivnění se jí však v hlavě opět začnou hromadit hlasy, kdyby jí nepřidružoval, spadla by na kolena. Instinktivně se však za hlavu chytne a sykne. "Nedokážu to..." ty hlasy byly tak silné a ona vážně nechtěla zabít všechny v místnosti, včetně její osoby. Pak však popadne zbytek její odvahy, natáhne ruce před sebe a vypustí svůj křik. Avšak pouze minimálně, protože hned přestane. Musela. Svůj účel to však splnilo. Skončil až na druhé straně chodby, jeho uši krvácely, ale byl naživu. To směřování hlasu na něco bylo.


Mohla pouze doufat, že jí Kol znovu ovlivní. Pokud tak neudělá, tak ten křik vážně neudrží. Kdo by řekl, že je to tak složité? Avšak bylo. Momentálně slyšela každou smrt a nemohla ani odhadnout, kdo měl být kdo. Všechno se přeřvávalo, ničemu nešlo pořádně rozumět. Jak by takhle stejně mohla žít? Možná se odtud dostane, ale pokud nenajde nějaké řešení, bude jí to k ničemu.

kol mikaelson bol presne tým upírom z ich rodiny o ktorom vedelo mnoho ľudí. všetci si ich predstavovali ako krvou posadnutých upírov, ktorí sa nevedia ani len v tom najmenšom okamihu ovládať. kedy je jedno na akom mieste sa nachádzajú, je jedno kto sa pred nimi v skutočnosti nachdáza, či to je priateľ alebo nepriateľ, pretože aj tak by sa najradšej pozerali na ich smrť. možno bol po nikovi jeden z tých výbušnejších, aj ked nad tým sa dalo naozaj zamyslieť. ved každý jeden z ich rodiny sa vyznačoval niečím iným. nik? ten bol ten paranoidný, elijah až prehnane lojálny, finn bol skutočne divný a kol? kol mikaelson bol jeden z nich, kto nevedel ovládať svoj hnev a svoj smäd. každý jeden jeho súrodenec vedel ovládnuť svoj smäd až na neho. zdalo sa mu to dokonca vtipné, ako sa ho snaží presvedčiť. bolo viac ako len jasné, že sa nestretla vo svojom živote s mnohými upírmi.

on sám si uvedomoval, že na miesto toho, aby zabil každého jedného človeka, musel prísť na iný spôsob. z toho dôvodu urobil presne to, čo by možno ani len ona sama neočakávala. alebo to bolo aj z toho dôvodu aby sa aj on sám presvedčil, čo sa v nej skrýva. aby sa pozornejšie pozrel na jej dar alebo prekliatie, nech si človek o tom hovorí čo len chce.
z toho dôvodu sa rozhodol ju ovplyvniť a následne mal možnosť sledovať presne to, čo sa dialo. musel si zakryť uši, len z toho dôvodu aby to neublížilo aj jemu. možno, ak by to urobila dlhšie, praskli by mu ušné bubienky. nezomrel by na to, len by to niekoľko krátkych chvíľ trvalo, kým by sa jeho uši dali do poriadku. dá sa hovoriť o sekundách alebo minútach rozhodne nie o hodinách. v momente, kedy videl, čo urobila, nemohol si pomôcť a na jeho tvári sa nachádzal mierny, malý, pobavený úsmev. samozrejme, že to nemohla vidieť, na to si dával až príliš veľký pozor. následne, ked vedel, že majú cestu už dokonalo voľnú, opäť sa jej pozrel do očí a ovplyvnil ju, aby nemala tento hlas. sám vedel, že to dokáže, ved bol predsa len pôvodným upírom. ,, ak by som sa o to mal postarať ja sám, určite by bol na mieste mrtvy." povedal takmer pokojným hlasom, niečo podobné bolo na jeho dennom poriadku.

v momente, kedy si ju zobral opäť do rúk a mal možnosť odísť, urobil to skutočne rýchlo. až v momente, kedy boli pred budovou a teoreticky v bezpečí dal ju dole a pozoroval na nej nejaké zmeny. pre niekoho môže byť to premiestnenie sa naozaj nepohodlné a miestami až bolestivé. ,, dodržal som svoje slová.."

Netušila, co se stane dál. Plán byl jasný - dostat se ven, ale co bude dál? Netušila, co by mohlo být dál... jak má žít dál? Těžce polkne, pohlédne na něj, ale to už jí naštěstí ovlivní a opět nemusí bojovat se svým vlastním hlasem. "Pokud by zemřel on mou rukou, tak pravděpodobně i já. Moje vlastní smrt se blíží," tím si byla poměrně dost jistá. Prozatím to tak vypadalo. Jedině... kdyby jí ovlivnil a ona přišla nadobro o svůj křik. Ani tak by to však asi nešlo. Hlasy by stejně slyšela a jaký by byl život s tím, že slyšela každý hlas, který se nějak týkal smrti.

V další sekundě jí už však vyzvedne zpět do náruče a ještě rychleji už jsou venku. Ta rychlost... panebože. Udělalo se jí hned zle, hlava se jí motala a bolela ještě více, pokud to vůbec bylo možné. Pouze sykne a málem sletí zpět na kolena. Byla tak slabá... Neměla šanci se dostat pryč. Teď už ne. "Jo... dodržel," zvedne pohled k jeho očím. Ano, splnil to. I přestože to ona se na něj vykašlala a rozhodla se, že mu nemůže věřit. To sklo, které je oddělovalo, neměla v plánu rozbít. V jejích očích však bylo něco jako prosba. Prosba, ať to buď ukončí nebo jí pomůže. "Prosím," vzlykne. Za dalších pár sekund už však drží svou hlavu, občas sjede k uším, které si zacpává, i když to je uvnitř její hlavy. Zkouší doslova cokoliv.

Po tom ako vyšli von si myslel, že to bude koniec. Ona zachránila jeho on urobil to isté, aj keby to mnoho ľudí možno ani len nečakalo. ale pri pohľade na toto dievča a dokonca aj na pohľad v jej očiach vedel, že by možno mohol niečo urobiť. no rozhodne nie na tomto mieste. myslel si, že do mesta, ktoré patrilo jeho rodine už len tak ľahko nepríde no zjavne to tak nebolo. ved to bol práve on sám, kto sa rozhodol odísť následne sa stal tento incident a teraz sa tam mal napokon predsa len vrátiť? samozrejme, že ho napadol aj fakt, že by si jeho rodina ani len neuvedomila, že sa nachádza v meste. ale na tom v podstate ani len nezáležalo. samozrejme, že mal rád svoju rodinu ale len do tej miery, kedy s nimi nemusel tráviť celé hodiny a hodiny z dní. to by ho doslova zožieralo.

" možno poznám miesto, kde by ti mohli pomôcť, jedine ak o to budeš samozrejme stáť. poznám niekoľko čarodejníc, ktoré by vedeli ten hlas nejako trocha stlmiť alebo vytvoriť v mysli bariéru, kde by to tak nebolelo. neviem, nerozumiem sa do tých vecí až do takejto hlbky." bola to samozrejme lož. práve kol mikaelson bol jediným z pôvodných u ktorého sa v jeho ľudskom živote objavila mágia. práve po jeho matke. vedel mnoho kúziel, vedel kde ich má hľadať. ked strávil približne dva roky v tele čarodejníka tak si to vedel vychutnávať do poslednej bunky svojho tela. bolo to naozaj príjemné potešenie mať v rukách moc a nebyť pôvodným. ale to sa zmenilo. sakra, tak mnoho vecí sa zmenili. " neviem ako to bude. možno spočiatku to bude ešte väčšia bolesť. je to tvoje rozhodnutie, tvoj osud.."

Skousne si ret a to až do krve. Všechno jí tak neskutečně bolelo, že tohle byla pouze maličkost. Ani nepomyslela na to, že on je upír. Ona však byla už i tak dost cítit krví a to hlavně kvůli díře v její hlavě. "Vážně?" překvapeně zamrká. Upřímně čekala, že v další sekundě už bude někde daleko pryč. Momentálně byla natolik zoufalá, že to prostě přijme, ať už to je cokoliv. Jí stejně připadalo, že to horší být nemůže. "Vezmi mě tam prosím..."

Do nedávna nevěděla, že přímo čarodějnice existují. Bylo toho ještě tolik, co nevěděla, i když si občas myslela, že už viděla doopravdy všechno. A chvílemi teď měla pocit, že se asi nic jiného nedozví. Se životem byla vážně na mále.

Kol vedel, že by to nefungovalo. Dať jej svoju krv by znamenalo len tú dieru v hlave zahojiť no určite nie napraviť. A to on predsa len chcel, alebo nie? aby sa jej od tej bolesti trocha uľavilo. Možno mnoho upírov by sa zachovala iným spôsobom no on sám sa rozhodol práve takto. Pri pohľade na dievča, ktoré bolo v jeho prítomnosti sa aj on sám niekoľkokrát musel zdržať tej predstavy, kedy by sa jej zahryzol priamo do krku a už nepustil. Znamenalo by to len jediné, zomrela by. Nedokázal by sa určite ovládnuť.

" neviem ale, čo nás čaká.." povedal pokojným hlasom a potom sa na nu pozrel. chcel vážne z tohto miesta vyraziť prečo, pretože mal pocit, že to všetko nemuselo ešte tak ľahko skončiť. z toho dôvodu si našiel aj nejaké auto, ktoré bolo zaparkované na druhej strane ulice. nevedel komu patrilo no na tom teraz nezáležalo, pomohol jej k nemu.

Moc nevnímala, co se děje. Tedy, samozřejmě, když se její tělo dalo opět do pohybu, tak si všimla. Její oči se zavíraly, ale nebyla by schopná usnout. Hlasy v její hlavě byly až tak silné, že jí to nic nedovolovalo. Maximálně by tak mohla ztratit vědomí, ale to už by se možná neprobrala. Její tělo nemělo žádnou sílu, protože jí chybělo hodně živin. Jídelníček v Eichen house nebyl kdo ví jak výživný, časem jí to všechno pouze píchali žilou.

Otevře si zadní dveře a posadí se tam. Moc dlouho však nevydrží sedět a raději se schoulí. Jde poznat, že se snaží bojovat s hlasy ve své hlavě, nutilo jí to křičet. Zaryje si nehty do své dlaně a vyjde z ní pouze zakňučení, protože křičet nemůže. I její ret je dost rozkousaný. Chtěla ho popohnat, ať si pospíší, ale bála se cokoliv říci. Navíc věděla, že není hloupý a bude vědět, že dlouho nevydrží. Snažila se být silná, ale tohle byl vážně masakr.

kol vedel, že jej nevie v tejto chvíli pomôcť. aj keby chcel, bolo by to ešte horšie. možno bolo divné, že tento človek, ktorý nepomáha takmer nikomu chce niekomu pomôcť no zjavne mal jednu z tých slabších chvíľ, kedy mu to nerobilo problém alebo to bolo práve ňou? on sám nechcel na to myslieť.
bolo pre ich dobro to, že cesta autom zbehla naozaj rýchlo. aspoň pre neho, kedže pre neho čas v podstate nehral takmer žiadnu rolu. nikdy to tak nebolo. hodiny? to bolo pre neho ako minúty. takže tie dve hodinky cesty mu naozaj zbehli pomerne rýchlo.

nerobil mu problém ani len to, že musel šoférovať práve naopak. ako upír mal ten pohľad o niečo viac alebo dokonca lepšie vyvinutý. takže v tomto problém takmer vôbec nebol. ked sa zastavili v new orleans veľmi dobre vedel, kde si to má vôbec namieriť. zastavil pred malým obchodom s čarodejníckymi potrebami kde vedel, že tam skôr alebo neskôr bude aj človek, ktorý mu pomôže. otvoril dvere a ponúkol jej ruku.

Pro ní cesta byla neskutečně dlouhá. Zdála se jí vážně nekonečná, kolikrát si prostě přála být mrtvá. Slzy jí tekly velkým proudem a cítila se stále slabší. Dokonce i její srdeční tep slábl, nezbývalo jí moc času. Bolelo jí celé tělo, ale ta bolest v její hlavě byla úplně jiný level.

Auto pak už naštěstí zastavilo a doufala, že to není pouze vinou pauzy či nějaké nehody v podobě prasklé pneumatiky. Naštěstí se i dveře otevřely a byl tam on s nabídkou ruky. Slabě mu jí stiskne a vytáhne se na nohy, přičemž se její obličej pernamentně drží v bolestné grimase. "Kde to jsme?" zeptá se šeptem.

kol zastavil a pozrel sa na človeka, ktorého mal na zadnom sedadle. samozrejme, že mu nebolo jedno, či mu vykrváca na tomto mieste. hoci on sám nechápal, prečo mu na tom tak záležalo no možno to bolo len z toho dôvodu, že mu pomohla dostať sa na slobodu. no ani len on sám si to nevedel zatiaľ vysvetliť, možno to bolo dobre.

" nemusíš sa ničoho báť. je to čarodejnica, mala si už možnosť sa vôbec s nejakou stretnúť?.." jemne nadvihol obočie a prešiel k jej časti auta aby jej pomohol. v momente, kedy vyšla vonku tak si to pomalým krokom namieril do staršieho obchodu v ktorom sa malo nachádzať takmer všetko pre čarodejníkov.
" ale v tomto meste to je trocha neobvyklé, aby upír sa svojim spôsobom stýkal s čarodejníkmi. z toho dôvodu ťa tam nechám s nou samú.." povedal napokon pokojným hlasom a otvoril dvere, pričom vedel, že ona už očakávala jeho príchod.