Lizzie Saltzman

Celý den doprovázela nového studenta, kterého se ujal hned ve dveřích. Hezký kluk se zářivými modrými oči. Ukazovala mu školu ale také se z něho snažila dostat co nejvíce informací a hlavně ohledně toho zda někoho nemá. Nabíhala mu, konverzovala, snažila se ho jakkoliv sbalit ale potom stačilo jenom pár slov odmítnutí a to, že nechce teď žádnou dívku, v podstatě i Lizzie řekl, že se až moc snaží a že ho to nepřitahuje toto stačilo aby dostala další záchvat. Rychle se zvedla z lavičky na které seděla a rozeběhla se do kuchyně jelikož byla nejblíž. Nikdo nikde což je pro ní jenom dobře. Zabouchla dveře a začala křičet, potřebovala si vybít svou zlost a proto díky své magii začala házet věci kolem a shazovat ani jí nezáleželo jaký bordel při tom udělá. Slzy se jí draly do očí a ona je i s klidem následně pouštěl. Výkyvy vzteku a záchvaty už má už dlouhou domu, nedokáže se vyrovnat s emocemi.

Alaric strávil s Hope celé hodiny. Stále to bolo lepšie a lepšie, videl to aj on sám no stále mala na čom pracovať. Už len pri tej spomienke na Elenu, ktorú učil podobne sa mu kútiky pier stočili do malého úsmevu.
No po tom ako sa s Hope rozlúčil a vrátil sa do pracovne v ktorej bol sám. Nevedel kde sa nachádzala Caroline no nechcel to nejako hrotiť. Vždy jej dával určitý priestor pretože vedel, že sa jej to nepáči, ak ju niekto kontroluje. A on to rešpektoval. Alaric bol v pracovni do toho momentu, kedy sa Josie k nemu nenáhlila a nepovedala, že Lizzie má problém. Nepovedal ani len jedno slovo. Vedel veľmi dobre, že sa s ňou bude musieť pozhovárať a všetko ujasniť na pravú mieru.

Alaric otvoril opatrne dvere, mohol počuť ako sa nádoby rozbíjali. Dokonca neskôr mohol tú pohromu vidieť na vlastné oči. Alaric videl pred sebou svoje dievčatko, ktoré vyrástlo a nevedelo sa kontrolovať. Nebola to moc, ktorú nevedela kontrolovať ale samú seba. "Lizzie.." povedal hlasno aby ho veľmi dobre počula a vedela, že sa nachádza v jej prítomnosti. Alaric sa nebál, nemal sa čoho. Mohla ho neopatrením zabiť to áno, ale on vedel veľmi dobre, čo má robiť.

Křičela tak nahlas až cítila jak se jí pomalu začnou bolet hlasivky. Nedokázala ale přestat musela se z toho vybít, vytlačit všechen ten vztek a jednoduše zbavit se svého záchvatu aby mohla následně zase normálně fungovat. Házela pomocí své moci vším, shazovala skříňky, talíře padaly na zem a všude se rozlítávaly střepy. Házela s noži do zdi, které se o ně zastavovali a postupně tak demolovala celou kuchyň a vůbec jí na tom nezáleželo. Jakmile ale uslyšela jí tak známý hlas, který jí vždy četl pohádky na dobrou noc zastavila se a přestala křičet. Otočila se za hlasem naprosto už zoufalá a se slzy v očích. Chtěla předstírat, že se nic neděje ale nemohla. Ahoj, tati. Řekla velmi tichým hlasem ve kterém zněla bezradnost. Sklopila pohled a zhluboka se nadechla.

Alaric vedel, že aj napriek tomu, že sú dvojičky tak každá z nich je iná. O tom nebolo pochýb. A tieto situácie Lizzie zvládala o niečo horšie ako jej sestra. Pozeral sa na ňu, dokonca rozmýšľal či má urobiť ten jeden krok vpred no napokon to aj tak urobil.
" všetko bude v poriadku, len sa budeš musieť upokojiť, zlatíčko." povedal pričom si ju stiahol do náručia a jednu ruku priložil na chrbát. On taktiež privrel oči a nadýchol sa. Bolo to pre neho stále čerstvé a stále ťažké. Aj napriek tomu, že Caroline bola ich dokonalou matkou vedel, že ak by tu bola Josie tak by to všetko vyriešila. Dokázala by to lepšie ako on o tom nepochyboval.
" nič nie je také vážne na to, aby sme to spoločne nevyriešili. Takže teraz mi povedz presne, čo sa stalo." odtiahol sa od nej na malý moment no aj tak jej ruku držal vo svojej. V takých situáciách, kedy nábytok a veci lietali okolo mu na tom nezáležalo. Dokonca ak by sa dalo tak by ju v tom podporoval. Bolo ale dobré, že sa v miestnosti nikto nenachádzal alebo naopak, že si tú hnev nevybíjala na niekom živom.

Věděla, že takovéto výbuchy vzteku naprosto nic neřeší a že dělají jenom zlo jak okolí tak následně jejímu vyčerpání ale nedokázala to bez nich. Ať už zkoušela s Josie jakoukoliv uklidňující metodu vždy se to vrátilo a snad ještě v horším podáním, stačila jenom banální věc a bylo to. Zvedla nakonec ke svému otci zaslzený pohled. Přikývla hlavou a nechala se obejmout. V tu chvíli její slzy beznaděje začaly stékat po její tváři. Odtáhla se a hřbetem ruky si otřela slzy. Nezáleželo jí na tom, že je celá rozmazaná a rudá i když si na svůj vzhled vždy potrpí. "Jenom další odmítnutí od nového studenta." Pronese tiším hlasem. "Doprovázela jsem ho, byla milá ale zřejmě jsem něco plácla a zkazila to." Začala si o sebe mnout ruce z nervozity. Sama si možná i uvědomovala, že je to taková klasická věc v jejím věku i když ve věku mladé dospívající čarodějky není asi nic moc normálního.

na jeho tvári sa objavil malý úsmev. Pretože si myslel, že to je niečo vážnejšie. Možno ho potešilo aj to, že vlastne sa nič nestalo. Už len ten pocit, že by niekto bol s jeho dievčatkom ho mierne desilo. Kde sú tie časy, kedy boli dievčatá ešte malé a on nemusel myslieť na takéto veci. No teraz to bolo iné. Oni dospievali! ,, to bude v poriadku Lizzie. Sľubujem, zlatíčko." musel si ju zobrať do náručia. Pretože vedel, že to je jeden z tých spôsobov, ktorý by ju mohol upokojiť. Jemne prechádzal rukou po chrbte a snažil sa ju aspoň trocha uchlácholiť.
,, čo ak by som ti povedal, že by sme si urobili menšiu prechádzku okolo školy. Mohli by sme si nájsť trocha času na seba." Bola pravda, že to tak už dlho nebolo pretože sa musel venovať škole, ktorú mal spoločne s Caroline. Bolo niekedy pomerne namáhavé to zvládnuť s tými pubertiakmi, ktorí sa pokúšali o samé výmysli. Ako keby to robil Alaric po prvýkrát a nevedel, čoho sú schopní.

Josie se společně s Lizzie ráno ujaly nového studenta, který dorazil sem k nim do Mystic Falls. Ráda prováděla nové studenty a ukazovala jim, co všechno jim tahle škola může dobrého nabídnout, a také už jen kvůli tomu faktu, že ředitelem téhle školy byl její táta společně s Caroline. Byla na ně patřičně hrdá!
Ale jak už to tak bývá a na co už si pomalu začala zvykat, bylo to, že Lizzie se až možná moc zajímala o nové studenty, obzvláště ti, kteří byli mužského pohlaví. Takže, když byli asi tak v půlce prohlídky školy, tak se od nich odpojila, což nebylo ani tak těžké, vzhledem k tomu, že si ani nevšimli, že už s nimi není. Také bylo pravdou, že ten nová kluk se líbil i Josie, ale vždycky dala přednost Lizzie, protože jí šlo hlavně o její štěstí, svou sestru opravdu milovala natolik, že snad nikdy nedala přednost sama sobě.
Když je nechala o samotě, tak jen doufala v to, že ten nový kluk, Lizzie nijak neodmítne nebo jí nějak nezraní, protože takhle to tu bylo už párkrát a nikdy to nedopadlo dobře. Obvykle to odneslo pár kusů nabídku, když Lizzie dostala jeden z jejích záchvatů. Měla ale samozřejmě větší strach, že by mohla někdy ublížit při něčem takovém i sobě, proto ani tolik nezáleželo, že při tom zničí pár věcí. Někdy se až děsila, kolik zlosti a vzteku v sobě její sestra má.
A opravdu netrvalo dlouho a Josie už mohla slyšet, jak se v kuchyni něco odehrává. Chtěla tam hned vběhnout a nějakým způsobem jí uklidnit nebo utišit, ale tentokrát zvolila jinou cestu a běžela hned za jejich tátou, který se naneštěstí nacházel v pracovně, takže ho nemusela nahánět někde jinde po škole. Nemusela mu toho moc říct, aby pochopil o co jde. Hned se za ní rozešel a Josie taktéž, jen si dávala trošku víc na čas, aby je nechala chvilku o samotě. Na chodbě ještě potkala Penelope, se kterou si vyměnila pár názorů a vyslechla si pár poznámek, které se týkaly hlavně Lizzie a jejího chování. Nemohla si dát prostě pokoj, ale Josie teď neměla čas se s ní nějak víc vybavovat, proto tu konverzaci mezi nimi přerušila a prostě pokračovala dál do kuchyně, kde by se měla nacházet její sestra s tátou.
Opatrně a potichu otevřela dveře a nepatrně tam nakoukla, aby zjistila situaci, která tam právě panuje. Když uviděla, jak Rick svírá Lizz v náruči, tak se nad tím musela pousmát, byla ráda, že se to vyřešilo, alespoň v rámci možností tak rychle. "Ťuk, ťuk.. Je tu všechno v pohodě?" vstoupila tentokrát dovnitř a zvědavě se po nich podívala.

Vždy byla citlivější, brala jsi věci více k sobě a i přesto se to snažila před ostatními tajit, že jí něco banálního dokáže naprosto vyvést z míry. Nechtěla aby jsi o ní spolužáci mysleli, že není silná a že by bylo něco co by nezvládla, šlo jí o svou reputaci ale přesto se vypuštění vzteku, smutku či jakékoliv jiné nedobré vlastnosti nedokázala neovládnout, má vždy ale na vědomí, že musí od všech pryč.
Přikývla hlavou i když si už párkrát myslela, že s ní prostě není něco v pořádku, že tohle všechno se dít nemá a že ona má závadu jak na nějákém autě. Náruč jejího otce jí uklidňovala a postupně se snažila i své slzy už ovládat a nenechat jim volný přístup dále stékat po její tváři. Odtáhla se od něj a podívala se mu do očí zda slova myslí vážně. Už je to dlouhá doba co by spolu strávili trochu toho času jako dcera a syn. Snažila se mu nedávat nic za zlé protože má na starost vedení celé školy mezitím co její maminka je na cestách. "Moc ráda, také by sis tím mohl odpočinout od vedení školy a já ti řeknu vše nové. Také mám otázku." Ve chvíli kdy se už nadechovala, že se ho zeptá na to kdy se vrátí jejich maminka, protože více jak na slunce jasné je, že jí Lizzie postrádá opravdu hodně, uslyšela svou sestru. Ihned se na ní otočila a opět si utřela už zbytky slz z tváří.
"Ano, tedy pokud. Jak vypadám?" Zeptala se Josie s úsměvem a pramínek blonďatých vlasů si zastrčila za ucho. "Táta má trochu času, máme se jít projít, přidáš se?" Snažila se vypadat v pohodě a svým způsobem už i byla i když její srdce a emoce ještě potřebovali čas, nebo spíše dostat nějakou klec aby nebyla tak moc emotivní.