„To zřejmě nejsou. Přesto jsou ale z určité části založeny na pravdě. Není to tak snad?“ Prohlédla si ho od hlavy až k patám.
„Sám jste to tak řekl. A všechny příběhy přece z něčeho vycházet musí, obzvlášť… Tyto.“ Chvíli se zdržela, jak hledala v hlavě to správné pojmenování povídek, které se týkaly i jeho skryté části, ale nakonec je pouze shrnula. Jako by si ty všechny povídky byly rovnocenné a každá byla nejen dobře sepsaná, ale také stejně zajímavá.
„Nemáte. To mě vlastně ani nenapadlo. Jen si všímám, jak jste bledý.“ Vyvrátila mu jeho teorii o tom, jak tu narážku o něm a slunci vlastně myslela a následně pokrčila rameny. Na to, že by mu mělo nějakým způsobem ubližovat slunce, skutečně nepomyslela. Dost možná jí ta myšlenka prostě po letech prchla z hlavy. I přesto ale měla slušnou výbavu vědomostí, co se onoho nadpřirozena týkalo.
Jakmile se zničehonic objevil v její blízkosti, mírně sebou trhla, jak se docela i lekla, ale ve tváři nic nedávala znát. Zřejmě by si na to měla zvykat, pokud s ním hodlala trávit více času a on zase s ní. Po zmínění její smrti se ale pouze uchechtla a zakroutila nad tím hlavou. Neměla k tomu komentáře, kterým by ho neposlala někam do pryč. Jistě, její svíce měla zhasnout rozhodně dříve než ta jeho, ale poslouchat to nepotřebovala. To snad věděla už dávno, že ji jako každého obyčejného člověka nakonec čeká smrt, po které nebude už nic. Jen nevyvratitelné prázdno.
„Ačkoliv mě nesmírně baví, jakým způsobem o smrti dokážete mluvit, ale pozor. Mohla bych si to začít brát osobně.“ Krátce se na něho podívala tak, jako by se jí opravdu nějakým způsobem dotkl a opět za dále trvající chůze zabočila.
Do strany natáhla ruku, kterou pak v podstatě hladila keř po té straně, dokud nedošla k jeho konci a byla nucena si opět vybrat, jakou stranou půjde dál.
„V tom případě to ale zase tak jednoduché nebude…“ Zasmála se po zmínce, že stačí jen najít někoho, kdo by ji učinil šťastnou a vydala se zase doleva. Ten labyrint znala zpaměti a věděla přesně, kam jít. Stejně jako tedy uměla i zdržovat, když by to případně někdy bylo třeba. Při jeho pokračování se sama od sebe začala usmívat. Zamlouvalo se jí to, že měl někdo tu odvahu se na ni ptát. Nemluvě o tom, že šlo o vysoce postavené lidi.
„Skutečně?“ Úsměv se přeměnil v povýšený úšklebek, který od jejích rtů ale zanedlouho opustil a opět se na něho podívala. Oči jí však jiskřily spíše zábavou než samou radostí.
„A přesto všichni trčí tam a my tady.“ Podotkla pobaveně a zahleděla se před sebe, při čemž přešla na pravou stranu.
„Měli bychom sem někoho pozvat nebo se sami ukázat jinde…“ Navrhla a opět přejela dlaní po stěně, ke které se nakonec i přiblížila a lehce se o ni opřela.
„Na škodu by to určitě nebylo.“ Zadívala se do tmy před sebou a pak otočila hlavu k němu.