II. QUEST: " takmer preliata krv "

Když se obloha za oknem jeho pokoje začne pomalu jasnit, je už chvíli vzhůru. Vždy byl takové ranní ptáče, ať už šel spát kdykoliv. K načerpání nových sil mu stačilo, jen pár hodin v říši snů. Přemírou energie oplýval téměř neustále. Co lze od vlkodlaka očekávat.
Ačkoliv se nyní nachází v jiném městě, které je mnohem větší, nechce porušit svůj zvyk, protáhnout si ráno tělo pár kilometry běhu. Vstane z postele, která mu přijde na jeho poměry příliš měkká, ale věří tomu, že to přežije. Trochu se opláchne v koupelně, před zrcadlem párkrát prohrábne prsty rukou tmavé vlasy na hlavě, které má vždy krátké a na hlavě mu stojí vzhůru, připomínající tak trochu bodliny dikobraze. Když se obraz v zrcadle začne podobat jeho představě, ukončí to. Přimhouří na sebe mírně oči a dlaní si promne strniště na bradě. Zůstane pár desítek nehybně stát a naslouchá. Svému nitru, okolí. Do pokoje sem pootevřeným oknem přicházejí zvuky probouzejícího se města. Přijde mu klidné, ale ve svém nitru cítí podivný neklid. Vlkodlačí instinkt jej varuje, že se žene bouře. Udělal by nejlépe, kdyby se sebral a odjel odsud, co nejdál nebo aspoň zpátky do Beacon Hills. Když se pocity v jeho nitru nemění, nadechne se a vydechne. Tím svou meditaci před zrcadlem ukončí. Vyjde z koupelny a obleče se na běh nebo menší procházku po městě, protože bude muset nejprve nějaké místo na běhání najít, protože kličkovat mezi chodci a auty tady nehodlá. Vezme si černé tričko s krátkým rukávem a tmavě šedé sportovní kalhoty. Obuje si botasky. Dojde k nočnímu stolku a vezme z něj mobilní telefon, který zkontroluje, jestli nemá zmeškaný hovor či nějakou zprávu. Nic takového nenajde a tak přístroj položí zpět na místo odkud ho vzal. Pak zamíří ke dveřím. Opustí pokoj a následně i hotel. Vyjde ven do probouzejícího se města. Obklopí ho svěží ranní vzduch. Od recepční si nechal před tím popsat cestu do místního parku, kde se dá běhat. Než zahne správným směrem, jenom tak se rozhlédne po ulici. Hned na to vykročí svižným krokem za svým cílem. Nedojde nikam daleko, ani k nejbližší křižovatce, když k jeho citlivým uším dolehnou výkřiky o pomoc. Zpomalí a zpozorní zároveň. Volání ani nezmizí, ani nezeslábne, jen mu přijde zoufalejší. Rozhlédne se okolo. Na ulici není sám, ale nezdá se mu, že by kromě něj na výkřiky někdo reagoval. Nemá možnost se nad tím příliš rozmýšlet, protože je zaslechne opět. Neváhá proto ani vteřinu. Rozběhne se rovnou za nosem, za zvukem, který se k němu nese vzduchem. Podle hlasitosti usoudí, že to není daleko. V duchu se připravuje na to, co na místě najde. Co a koho?
Proběhne ulicí rychle jako vítr, který se mu při tom opírá do tváří a ochlazuje jej. Doběhne na konec bloku a když zahne za roh, ihned zastaví. Jeho očím se naskytne zvláštní úkaz. Neklid v nitru stoupne. Netuší, co si o tom má myslet.
"Co se to tady děje?!" Houkne na ty, které má před sebou. Při tom je ve střehu a v nejvyšší pohotovosti, připravený na to, kdyby se to snad mělo zvrtnout v násilí.

Bylo sice teprve ráno, ale Lucien už seděl ve svém apartmá se skleničkou drahého alkoholu a díval se ven z okna. Přemýšlel, co dneska bude dělat. Měl toho docela hodně, samozřejmě ani na dnešním seznamu nesměla chybět zábava, jenže ta mohla počkat až na večerní hodiny. Než ten čas ale nanejde tak měl v plánu setkat se jednou z místních čarodějek a něco si s ní vyjednat a hlavně si promluvit. Dopil poslední kapky drahého alkoholu a zamířil ven ze svého apartmá, které sídlilo skoro uprostřed centra New Orleans. Na Lucienovi jste mohli vidět jeho obvyklou košili, tentokrát v tmavě modré barvě, černých kalhotách a přes košili měl obléknutou ještě koženou bundu, která jeho celý vzhled utvářela. Vyšel do ulic a zamířil kam jinam, než na místo, kde se schází místní čarodějky. U nich byl Lucien docela dost známý- možná nechvalně, ale to mu teď bylo naprosto ukradené. Chtěl se hlavně na něco poptat a něco důležitého si zjistit a k tomu potřeboval čarodějku. Vzpomínal si na časy, kdy i on sám měl čarodějku zcela pro sebe, bohužel ale byla zabita a Lucien to tehdy nesl více než by se dalo očekávat, jelikož s čarodějkami na tom byl Lucien ještě dobře. Jakmile došel na místo tak se hned po jedné z nich začal ptát a po chvíli kdy se před ním ukázala s ní Lucien začal vést rozhovor. Nemohl trvat více než deset minut, jelikož Lucien i přesto, jak je někdy ukecaný, tak je taky stručný a vše hned vysvětlí. Proto po ani ne deseti minutách odcházel s rukami v kapsách, spokojen s výsledkem. Takhle by si došel spokojeně až ke svému apartmá, kdyby díky jeho upířímu sluchu z dálky neuslyšel volání o pomoc. Víte, on Lucien není na nějaké náhodné zachraňování, ale tohle mu nějak nedalo. Jakoby ho to lákalo k sobě. A tak se tím směrem zadíval a netrvalo dlouho než se objevil na onom místě. Se zamračeným pohledem se podívá na celou tu scénu, která se před ním nachází. Až poté co se rozhlédne si také všimne opodál stojícího.. jak, že se jmenoval? Drake? Derick? No, na tom teď nezáleželo, spíše se opět zadíval na skupinku před ním. Mohl si povšimnout, že jeden z nich byl upír a další kolem něho byli vlkodlaci, jenže si už nevšiml, že vlkodlaci byli docela mimo realitu a možná, že ani nevěděli co právě dělají. Vůbec se mu tahle celá situace nelíbila, ale jeho starost to vcelku nebyla a tak se otočil na toho známého z plesu a věnoval mu pohled. Rád bych se tohohle zúčastnil, ale už budu muset jít. To co se tady dělo, ho ani v nejmenším nezajímalo ani neobtěžovalo, jelikož to nebyla jeho starost. Měl snad na starost onoho upíra, který se připletl kam neměl? Ne. A tak to jednoduše chtěl ignorovat. A ty by si měl jít taky. Nech je ať si to vyříkají. Promluví jeho směrem, přičemž si vlastně i s odchodem dává na čas, jakoby odsud nechtěl odejít, i přesto, že si to výslovně přál. Ještě chvíli přemýšlel jestli dotyčnému upíru nepomoct- přeci jen to byl jeden z jeho řad, také jeden z upírů. A, že Lucien neměl moc v lásce vlkodlaky byla také pravda.  Proto ještě  po svých slovech setrvával na místě.

Do New Orleans nazpět dorazila zrovna toho rána, ač nezvykle brzy, než začala svítat, nicméně tím pádem zameškala ples rodiny, se kterou měla určité vazby z předchozích let, staletí v podobě přátelství. Původně plánovala se za nimi stavit ještě toho večera; vlastně rána, ale nakonec si usmyslela, že se za nimi přijde zase podívat až později, jakmile bude všechno nastěhováno dle jejích představ a také nově nakoupeno. Tentokrát tam jela s nadšením z toho důvodu, že se k ní konečně po nějaké době měl připojit i její přítel, kterého na vlastní oči neviděla už řádku let. Stále jí však byl převelice důležitou součástí jejího života, jak ostatně by vlastně postupně mělo vyplout z jejich společné minulosti. Nebyl pouze jejím stvořitelem, ale rovnou také rodinou a ještě někým mnohem důvěrnějším. Tak se psala jejich historie.
V novém bydlení jí včetně alkoholu chyběly ještě květiny – měla totiž ráda, když její pokoj a vlastně všechny místnosti voněly, a tak se ještě toho dne rozhodla, jít to nakoupit. Jistě, mohla tím někoho prostě pověřit, ale chtěla se ulicemi toho města projít po létech zase sama. Všímala si sebemenších změn, které tam byly provedeny. Znala to tam stejně dobře jako své boty a vlastně i všechno ostatní z jejího šatníku. Ač se doba měnila a s ní i lidé, spousta míst zůstávala, za což byla nesmírně ráda – obzvlášť tedy za to, že ta její oblíbená tam i po spoustě let stále stála. Stěžovat si tedy nemohla a především díky těm místům se pak orientovala ještě víc, až jí to mohl závidět kdejaký průvodce.
Vydala se tedy zejména pro láhev (nebo více?) dobrého, za ta léta ozkoušeného vína. Cestou necestou, jak ulice vedly od jejího nového domova, se dostala kamsi, odkud po chvíli odposlechla několik výkřiků. Zamračila se. Neměla takové ráda. Stejně tak si nerada hrála na hrdinku, která by zachránila nevinné. Co když ale šlo o čarodějku v nesnázích? Taková by se jí do budoucna hodila, když ta předchozí zemřela nepěknou smrtí, způsobenou právě Dariinou rukou. Její uši dokonce nechala pohřbít mimo její tělo, tak se zlostí nechala unést. Pravda se v tom ale jakási skrývala – k čemu je čarodějná služka asi tak měla, jestliže neuměla poslouchat? Její zmařená druhá šance, kterou od již jmenované upírky získala. Koledovala si však o to. Mohla ale také dopadnout tak stokrát hůře. Tak milá na ni byla, když tedy opomineme ty uši.
Na těch výkřicích, které slyšela, však bylo cosi zvláštního. Zprvu pokračovala svou vlastní cestou, ignorujíc ten randál, později už se jí to však tak nedařilo. Jakoby se s každým krokem, kterým se od místa, kde se cosi dělo, vzdalovala, ironicky stupňovala právě intenzita toho hluku, který začal býti dotěrným, ne-li neúprosně nepříjemným. Nezbývalo jí tedy nic jiného než to, se otočit druhým směrem a vydat se právě tam, aby tak utišila slabou bolest, která začala tížit její hlavu. Jakmile dorazila na místo, všechno ztichlo a ona se zadívala na tu hlavní atrakci. O co tam vlastně šlo. K její velké smůle nešlo o čaroděje nebo čarodějku, nýbrž kohosi jejího vlastního druhu, kdo byl však v ohrožení života vzhledem k tomu, že byl obklopen smečkou vlkodlaků, kterých si všimla až o vteřinu později. Zvláštní, že nejprve zaznamenala jeho, ač jí byl jeho život naprosto šumák.
Poté si ale všimla dalších dvou mužů, kteří tam postávali a stejně jako ona sama to dění pozorovali. Oba si prohlédla od hlavy až k patám a musela uznat, že výhled měla slušný – stála totiž přímo naproti nim, akorát opodál. Smečce vlků a tomu upíru byla rozhodně blíže než ti dva, a přesto kupředu udělala ještě jeden, dva kroky. Jako by pro ni jejich kousnutí nemělo nic znamenat, zvrtla-li by se celá ta situace. „To si teď všichni za bílého dne budeme hrát na Zatmění či co?“ Prohodila tu poznámku spolu s tichým a krátkým uchechtnutím se, načež vrazila ruce do kapes černé koženky, co měla na sobě. A vlastně celá byla jaksi sladěná do samotné černé. Barva jí slušela rozhodně každá, ale s černou vyhrávala na plné čáře. Zavětřila pach, který oznamoval, že jeden z těch mužů alespoň svým původem patřil ke smečce a s úšklebkem na něho promluvila. „Co kdyby sis uklidil a rovnou také zklidnil tu svou partu namísto toho, abys tam stál jak cínový vojáček?“ S otazníkem na konci pozvedla levé obočí. Zabočila pak najednou trochu stranou od centra dění, ale zas se tam tím směrem podívala. Jako by tím byla vábena.

OSUD
Prvé kvapky rosy dopadali na trávnik. Muži ktorí sa nachádzali pred nimi nevyzerali veľmi nadšený. na ich tvari sa nepohrával malý usmev ktorý by naznačovalo dobrú náladu. naopak na ich tvárach sa objavoval mrzutý pohľad, ktorý v ten daný okamih hovoril za všetko. Možno ak by si uvedomovali to, pred kým vlastne stoja, určite by sa zatváril a správali inak. no na miesto toho aby sa pýtali na ich mená, nepýtali sa a ich na nič. Išlo o svorku vlkodlakov ktorí mali pod palcom celé mesto. Aj napriek tomu že neboli veľmi početná skupina aj tak z ich pohľadu bolo vyčítané že si nenechajú nikým skákať po hlave.
No v tejto chvíli to bolo iné. Nebol to iba vlkodlak z iného druhu ktorý sa pred nimi nachádzal, ani prvovytvorený upír z línie prvého hybrida, ani ďalší dvaja upíri ktorý vyzerali pomerne zdatný. V ich blízkosti sa nachádzala aj nová hrozba o ktorej doposiaľ nemali ani len tušenia. Bol to práve Abaddon, ktorý mal opäť v hlave nový plán. Nebolo pre neho ťažké dostať sa do hlavy mladý vlkodlakov ktorý v tejto chvíli stáli pred svojimi nepriateľmi. Nebolo pre neho ťažké nahliadnuť do ich mysle, vnútiť im myšlienku a následne sledovať ako to celé dopadne. Abbadon mohol vidieť ako sa vlkodlaci začali premieňať. Aj napriek tomu že vlkodlak by sa mal premieňať iba počas mesačného svitu ktorý sa nachádza iba v určitých deň v mesiaci, mal tú moc prinútiť ich prejst si premenou práve v tejto chvíli. Jedna kosť v tele sa lámala za druhou. Vlkodlaci ktorý boli doposiaľ v podobe človeka sa stávali opäť zvieratami.

Odpověď, které se mu dostalo od zúčastněných, které zde objeví, se mu ani trochu nezamlouvá. Nikdo se s ním nebaví a situaci, která probíhá před jeho očima, musí vyvozovat sám. Přemýšlí, jestli je tohle běžný den, běžné ráno v New Orleans. Musí uznat, že takhle veselo nemívali ani v Beacon Hills.
Situace před jeho očima se nevyvíjí nikterak optimisticky. Vlkodlaci před ním mu přijdou jako by utržení ze řetězu, téměř nepříčetní. Netuší, o co jim jde a proč jdou v tolika mužích na jednoho upíra. Co jim udělal? Uvědomují si, že jsou tady téměř v centru dění, za denního světla, kde je může každý hned objevit? Nemají obavu z lovců? Hlavou mu běží jedna otázka za druhou. Spousta otázek, žádná odpověď.
Když se zde objeví jeho nový známý z plesu, krátce na něj pohlédne a přeměří si ho. Zavětří, aby se pokusil od dotyčného vycítit nějaké pocity a zjistil, co má za lubem. Natočí se v ten moment tak, aby byl k vlkodlačí skupince, neznámému i známějšímu upírovi čelem a za zády měl bezpečné únikové místo, pro případ nejvyšší nouze. Ne, že by měl útěkové tendence. To nikdy. Není žádný zbabělec. Naopak, má dojem, že ta pověstná nevraživost mezi vlkodlaky a upíry, která panuje má svůj důvod. Nejspíše by neměl problém to s Lucienem skoncovat. Někde v nitru má pocit, že by udělal dobrý skutek a světu prokázal službu. Má silnou chuť tomu nadutci předvést v úsměvu své vlkodlačí zuby, ostré jako dýky.
"Bojíš se? Proto chceš raději utéct?" Zajímá se s neskrývaným sarkasmem, když si Luciena krátce prohlíží. Nikterak dlouho neboť se zaměří zpátky na vlkodlaky, kteří jsou stále divočejší a vzteklejší.
"Hej vy! Nechcete toho nechat? Nebo si to jít rozdat někam do klidu?!" Houkne na vlkodlaky, i když si je jistý, že nemá vůbec žádný smysl. Zavzpomíná na dobu, kdy se mohl nazývat Alfou. Ta je ovšem nenávratně pryč, takže mu je jasné, že toho moc nezmůže. Přesto ani na okamžik nelituje toho, že se svých rudých očí vzdal. Udělal by to znovu a znovu, bez zaváhání, kdyby se měl rozhodovat.
Jako by toho nebylo málo, přidá se k nim další nezvaný divák do jejich skupiny. Když se žena, ne upírka, čím déle se zde v New Orleans pohybuje, tím snáze je dokáže rozpoznat, vynoří z jedné z postranních ulic, začíná mít pocit, že je tady přeplněno a tahle společnost se mu zamlouvá stále méně.
Nad klišé, které upírka pronese pronese, jen převrátí pohled a přeměří si ji stylem, jestli to doopravdy považuje za vtipné. Ušklíbne se nad tím.
"Přidáš se?" Zeptá se jí a nakloní při tom hlavu slabě na stranu. Vyzývá ji, zvědavý, co se v ní skrývá.
Když zaslechne onen typický zvuk praskotu kostí, napovídající, že nastává proměna, zaměří svou pozornost chvilku na vlkodlaky. Nepochybuje, že tohle bude mela, která se před lidmi neutají.
"Není to moje parta." Odbude pak upírku a krátce na ni pohlédne. "A něco mi říká, že těmhle nepomůže v tuhle chvíli ani studená sprcha." Dodá ještě, ale strach z toho, co před jeho očima právě probíhá nemá. Necítí se v ohrožení. On ne. Napadne jej, že by se k nim mohl přidat. Jenom doufá, že mu nikdo se zde přítomných nevidí do hlavy.

Návrat Luciena zpátky k životu a rovnou zpátky do New Orleans ho jen utvrzovalo v to, že by měl dodělat svou práci, kterou měl rozdělanou. Jistě, teď nic podnikat nechtěl, no už si to začínal všechno pomalu ale jistě plánovat. Neměl v plánu zatím nikomu ubližovat, tedy prozatím. Byl si ale jist, že i k tomu se jednou dostane. V brzkých ranních hodinách se už procházel po známých ulicích New Orleans s rukami v kapsách jeho černých kalhot a sledoval okolí kolem sebe. Ne, že by se Lucien něčeho obával, protože se neměl čeho bát, ale opatrnosti není nikdy dost, hlavně co se jeho týče. Po pár desítkách minut se octl ve čtvrti, které vládly převážně místní čarodějky, které moc neměly rády, když se jim tam potuloval nějaký upír, no jeho to vůbec nezajímalo a tak se porozhlédl kolem sebe. Měl zde naplánovaný sraz s jednou z čarodějek a tak pouze čekal do doby, než se objeví v jeho společnosti. Lucien nečekal nijak dlouho, jejich rozhovor mohl trvat zhruba deset minut. Nebylo to nic vážného, že by to museli probírat více než těch zmíněných deset minut. Při odchodu pouze kývne hlavou a s jemným úsměvem na rtech se vydal zpátky do svého apartmá, kde si potřeboval něco vyzvednout, jenže ho něco zaujalo. Tedy jinak- něco uslyšel. Svým upířím sluchem mohl slyšet jasné  hlasy, skoro mu to připomínalo volání o pomoc. Jindy by tomu nevěnoval žádnou pozornost, ale jelikož neměl nic jiného na práci tak se rozhodl pro zkontrolování dané situace. Ani ne za pár vteřin už se octl na onom místě a vyskytl se mu tak pohled na celou situaci. Jeden upír obklopen několika vlkodlaky. Nevypadalo to moc dobře, určitě by si nepřál být v jeho situaci. Na malý moment od nich odpoutal svou pozornost a podíval se na protější stranu, kde stál jemu od pohledu známý muž, kterého měl možnost potkat na plese. Netušil co zde dělal, ale ptát se ho na to určitě nebude. Vůbec ho to nezajímalo. Čeho bych se měl bát? Pár vlkodlaků? Odvětil a podíval se na něho. Lucien se nebál, to rozhodně ne. Už párkrát za svůj život byl pokousaný vlkodlaky, no vždy se to nějak vyřešilo. Považoval vlkodlaky pouze za zdivočelá zvířata, která v sobě neměla ani špetku rozumu. No, i přesto všechno bylo jejich kousnutí pro upíry smrtelné a i když se s tím Lucien už dokázal vypořádat, stále to nebylo nic příjemného. Myslím, že mluvení na ně jim moc nepomůže. Nevypadá to na to, že by tě nějak poslouchali. Podotkne jeho směrem a zaměří se na skupinku vlkodlaků před nimi, kteří se pomalu začínali vymykat kontrole a vypadalo to, že se každou chvíli přestanou ovládat.Jestli je chce od sebe oddělit, určitě nepomůže nějaké mluvení, jelikož vlkodlaci vypadali velmi odhodlaně na to, aby přestali po zavolání.   Už mu chtěl na to ještě něco říct, jenže se v jejich společnosti objevil ještě někdo. Přesněji řečeno žena, upírka. Nad její poznámkou se musí ušklíbnout, ale nechá to bez odezvy. Nemusí to být tvoje parta na to, aby sis je nemohl zklidnit. Jen co tohle Lucien dořekne tak se ozve hlasité praskání kostí a v ten moment mu je více než jasné, že se to za chvíli zvrtne v něco většího než jen pouhou hádku.  Nelíbilo se mu, že by jejich proměna měla proběhnout zde v ranních hodinách na jedné z rušnějších ulic. Pokud se zde objeví normální lidé, může dojít k několika obětím. Se zamračeným výrazem sledoval celou situaci před ním a pouze už jenom čekal, až se před nimi objeví vlkodlaci v celé jejich proměně. Pokud by vlkodlaci zaútočili na daného upíra, byl by ochoten mu pomoct, jelikož vlkodlaky on neměl v lásce.

Držela si od nich všech odstup, po celou tu dobu stála o mnohem více dál od těch vlkodlaků obklopujících jednoho z jejího druhu na rozdíl od těch dvou maníků, které tam také přihnal výkřik. Sama už totiž také několikrát poznala, jaké to bylo skončit s jejich kousnutím. Strach se jí však v očích za té situace nerýsoval. To ostatně málokdy. „To bych skutečně ráda, ale obávám se, že mám ještě něco na práci.“ Usmála se na Dereka tak, jako by za to vlastně ani nemohla a poté se k nim přiblížila, až ji od té skupinky dělil necelý metr, tváříc se, jako by se nic nedělo a nebyli zrovna toho rázu, kdy by jí byli schopni ublížit. Rozhlédla se ještě kolem dokola s tím, že hledala náhodné kolemjdoucí pouze čistě lidského původu, kterým tohle všechno nemělo přijít na oči. Byla u toho, když se na jejich druh pořádal hon, jehož příčinou však byla především její matka. Sama tehdy byla napadena, zajata a uvězněna v kobce. Naštěstí však ne na tak dlouho jako zbytek upírů, kteří se spolu s ní dostali vně.
„Má recht.“ Kývla hlavou směrem k Lucienovi, aby s ním zasouhlasila, když přišla řeč na to, jestli to byla nebo nebyla Derekova smečka. Tak jako tak to snad měl zvládat, kor když se ti jeho zřejmě rozhodli prolít krev a dokonce takto veřejně, což se rozhodně nehodilo. Zvláštní, že takto přemýšlela ona – ta, která za sebou už nespočetně krát nechala spoustu obětí, kterých byla mnohdy i celá hromada. U případu té hromady těl se však postarala o to, aby beze stopy zmizela. U jedinců už to čas od času ani neřešila. Najednou slyšela zapraskání kostí, čehož byla svědkem hodně krát a to nejen proto, že to bylo způsobeno její rukou, ale také za svůj život poznala dost vlkodlaků. S některými si sedla, s některými zase ne, ale tak jako tak to poznala. Tehdy otočila hlavu zase jejich směrem, pryč od těch dvou neznámých a výrazně zpozornila.
Odstoupila od partičky o krok nebo dva vzad a jednu ruku si zastrčila do zadní kapsy od kalhot, kde ji nechala volně a tu druhou náhle zatnula v pěst. Prudce otočila hlavu směrem k těm dvěma a vztekem jí zazářilo v očích stejně tak jako ohněm. Jako by to snad byla chyba těch dvou. Jako by šlo o osobu jí samotné milou. Jako by byla součástí těch vlkodlaků, přestože nebyla jedním z nich. Potom ale trhla hlavou do strany zase ke smečce, z níž byla většina z nich v polovině své proměny, někteří to už měli dokonce za sebou a při tom pohledu ze sebe vydala dlouhé zavrčení, které se sice nedalo vyrovnat s tím jejich, ale přesto mělo svou váhu a nemělo by se brát za něco směšné a lehkou váhu rozhodně ne. Levou ruku vyndala z kapsy a sevřela ji taktéž silně v pěst podél svého těla. Pohledem, dalo by se říct, že až málem hypnotizovala jednoho z nich, když se na ni zaměřil jako první a najednou se její oči zaleskly krvavou rudou, načež jí těsně pod nimi začaly nabíhat žilky s tím odhodláním se bránit, měl-li snad v plánu zaútočit i na ni. Nebylo by to poprvé a jistě ne ani naposledy.

Když Lucien podceňuje vlkodlaky a nepovažuje je za hrozbu, jen mu tím potvrdí, co si o něm myslí od samého začátku a to, že je namyšlený a nezdravě sebevědomý. Nepovažuje ovšem za svůj problém, aby to s ním řešil. Ušklíbne se a krátce si jej přeměří, ale nepovažuje za nutné, aby jeho slova nějak komentoval. Nestojí mu za to.
V danou chvíli jsou jeho priority poněkud jinak uspořádány.
Upírka, která se k tomu přichomýtne je rovněž plná sebevědomí a chytrých řečí.
"To je škoda." Prohodí na oko lítostivě. "Tak snad příště." Dodá ještě, jako by v něco takového snad skutečně věřil. Oplatí jí krátký úsměv, který je jen na oko. Nehodlá jí nic zůstat dlužen.
Svou pozornost zaměří na vlkodlaky, které se snaží zastavit od útoku na upíra. Ani ne tak kvůli upírovi zahnanému do kouta, jako kvůli obyčejným lidem, kteří nic o nadpřirozenu netuší a chtěl by, aby to tak zůstalo i nadále.
Přeje si, aby si dali říct, ale jeho slova valný účinek na vlkodlaky nemají. Shledá ovšem, že mají poměrně silný účinek na ty dva upíry, kteří se tady objevili. Protočí si pro sebe očima, když si ti dva navzájem přizvukují jako sehraná dvojka a mají pocit, jak jsou přehnaně chytří. Už se nenamáhá se snahou něco jim vysvětlovat. Pobaví jej, jak si ti dva myslí, že vlkodlakům rozumějí lépe. Do smíchu mu, ale dlouho není, neboť se vlkodlaci před nimi začnou měnit a to nevěstí nic dobrého. Sleduje upírku, jak se k ním přidá. Nechápe, že odsud raději nezmizí, protože netuší, k čemu by tady mohla být dobrá. Má dojem, že ty vlkodlaky přítomnost všech upírů, jenom dráždí.
"Nechcete odsud raději zmizet?!" Houkne na ně hlasitěji, během praskotu kostí a probíhající proměně vlkodlaků. Zvířata se zaměří na ně, což by mohlo poskytnou upírovi příležitost utéct. Zadívá se přes zvířata na upíra a doufá, že i on jeho slova slyšel, protože byla určená i jemu.
Po té, co vlkodlaci dokončí proměnu, vypadá to, že chtějí zaútočit na ně. Nemá strach, i když je to jeden proti třem, protože na upíry moc nespoléhá. Nechce je tady. Vlkodlaci si vyberou upírku. Nespokojeně se pro sebe ušklíbne. Udělá krok kupředu blíže k vlkodlakům a dostane se tak mezi ně a upírku. Jeho oči při tom začnou svítit modře. Zuby se mu změní ve dvě řady ostrých a špičatých. Pootevře pusu a varovně na vlkodlaky zavrčí. Nerad se tady projevuje právě takto, za dne téměř na veřejnosti, ale pomalu mu docházejí nápady. Jeho vrčení postupně přejde v jedno dlouhé vlčí zařvání. Vykročí jednou nohou vpřed, trochu se předkloní a švihne rukama podél těla. Během toho pohybu se mu nehty změní na ostré vlčí drápy.
"Nechcete se postarat o toho vašeho a já si vezmu na starost zase ty moje?!" Jen krátce pootočí hlavu k upírce a k upírovi, když k nim mezi vrčením promluví. Po té se znovu zaměří na vlky před sebou a je ve střehu. Doufá, že se upíři vzpamatují a všichni tři odsud zmizí.