Karneval - New Orleans

Stiles nemal problém zabávať sa, ohohoh ak by s tým mal problém určite by v hlave neschovával toľko mnoho spomienok na tie časy so svojim najlepším kamarátom, ktorý bol zároveň ako keby pre neho bratom. No v tejto chvíli sa venoval hlave svojej spoločnosti, ktorú mal možnosť mať pri sebe.
„ dokážem veľmi dobre tancovať.“ Na jeho tvári sa objavil malý úsmev, ktorý samozrejme prostredníctvom toho, akú masku mal na sebe vyzeral o čosi väčší dokonca mierne strašidelný. No on si to samozrejme neuvedomoval. V okamihu, kedy sa pozeral na ňu, uvedomil si, že niekde za ňou možno troch ľudí sa nachádza niekto, kto im venuje pohľad. Pozeral sa na osobu, ktorá mala na sebe nejakú masku no aj napriek tomu mal pocit, že to je osoba, ktorú nemal možnosť vidieť už určitý čas.

„ scott?“ pozrel sa na dievča, ktoré bolo jeho doprovodom aj napriek tomu, že nepoznal jej meno a na malý okamih urobil jeden krok vpred pričom sa musel o čosi viac popozerať na to, či to je v skutočnosti on alebo nie. Predsa len sa mu to mohlo len zdať a mohol to byť človek, ktorý sa na neho len určitým spôsobom podobá. no v okamihu, kedy si stiles uvedomil, že to je vážne on, že to je tá osoba ktorú by vedel spoznať pod akokoľvek maskou, s radosťou sa mu hodil okolo krku. potreboval to, vedieť, že jeho najlepší priateľ žije ho uspokojovalo.

Moc dlouho si upřímně nezatančili a kluk, který tu je teď s ní, se začne zajímat o nějakého kluka, jménem Scott. Na chvilku trošku znervózní, protože... Scott je i kluk se kterým se setkala v Beacon Hills a od té doby ho neviděla. Odtrhli je od sebe tak rychle, jak se setkali. Nestihla se s ním ani rozloučit, prostě musela vypadnout z toho města a od té doby ani od rodičů neměla takovou velkou důvěru.

Přes všechny tyhle nejistosti se vydala za ním a opět si přes pusu natáhla něco jako šátek, aby byla menší šance, že by jí poznal. Kdyby je znovu viděli spolu, vážně by bylo po nich. Zastaví se za Stilesem a sleduje to jejich přátelské shledání s menším úsměvem, který oni však nemůžou vidět. Ona se zhluboka nadechne a prohlídne si jeho tvář a snaží se poznat, zda to je doopravdy ten Scott. Poznala by to podle jeho hlasu, takže na to čekala. Pokud by promluvil... Mohla by si oddechnout, že ho žádný lovec nezabil, když opustila Beacon Hills.

Když už by to bylo moc nápadné, jak si ho prohlíží, jen by sklopila pohled k zemi, či by dělala, že jí něco upadlo, aby neviděl do jejích očích. Ty jeho oči jí však něco říkaly a byla si téměř jistá jeho identitou. Do těch očí se dívala dost dlouho na to, aby jen tak zapomněla.

I přestože se zde v New Orleans objevuje v posledních týdnech spoustu neznámých, ale starých známých lidí, nečekal, že by se mezi těmi všemi objevili právě i oni dva. Možná je mohl očekávat. Přeci jenom jednou za pár let se jejich cesty zkrátka střetnou, přesto ho nenapadlo, že by se tu mohli objevit. Rozhodně nemůže říct, že by na něj zapomněl. To rozhodně ne. Byli to přeci jedni z mála, kteří se nedali nazvat nepřáteli, i přestože je Killian jeden z jejich prvních upírů, respektivě Kola, tak narozdíl od Aurory, Tristana a Luciena proti nim nikdy nešel, což bylo co cenil. Nepotřeboval všude rozsévat strach z jeho jména, ale je původní. Nejsilnější stvoření na světě, ačkoliv jeho dcera ho s největší pravděpodobností předčí. Nic se nemění na tom, že má rád respekt, který spousta jedinců neumí vyjadřovat a pak končí bez nějakého důležitého orgánu nebo části těla pro život. Sice se mu nedostane od té osoby už respektu, ale je alespoň o jednoho takového, kdo jej neumí prokázat méně.
"Kdo by byl řekl, že se rozhodneš se vrátit opět do tohohle města." Jistě, možná se dalo počítat s tím, že se to jednoho dne stane a o to více se s tím mělo počítat, když se sem sjíždí tolik jedinců, ale i tak. Samozřejmě si nestěžuje, oba dva rád vidí a jsou to jedni z mála, ve kterých opravdu nevidí žádnou hrozbu, ale naopak, když by bylo třeba, tak spojence, jenž budou stát právě na straně jejich rodiny. A tací se opravdu hodí mít poblíž vždycky. Obzvláště s těmi všemi problémy, které do města zavítali. Stále se mu nechce věřit, že existuje něco, jako je vyšší démon Abaddon. Vždyť to je absurdní. Nedává mu smysl to, proč by o něm za celou tu dobu neslyšel.
Svůj pohled z Darii přesune na Killiana, když začne mluvit a jakmile zmíní narození jeho dcerky, na tváři se mu objeví úsměv, z něhož pravděpodobně bylo dostatečně vidět, jak je na své dítě hrdý, jako by správný otec měl být. Snad téměř vždy z něj hrdost jen čišila, když byla zmínka o Hope. Tedy za předpokladu, že se zrovna něco nedělo a neměl o ní strach a že to už se též párkrát stalo. "Děkuji Killiane, její narození byl zázrak." Nikdo to nečekal a neměl nejmenší tušení, že to je vůbec možné až do doby, než se to stalo. A i přestože jí z počátku odmítal, mohl teď říct, že na tomhle světě není nic ani nikdo, koho by miloval více, než svou vlastní dceru a to i přestože kvůli různým situacím s ní strávil minimum jejího života, což hodlá teď napravit jak nejvíce to bude jen možné. Otázkou už zůstává, jak se mu to podaří a zda-li se mu to vůbec podaří, než přijde něco nového, co ho donutí zase jeho dceru opustit. Podívá se na nejspíše zaskočenou Dariu. Ví, že se po světě rozneslo narození jeho dcery rychlostí blesku, proto bylo pro něj docela překvapením, že se o tom nedoslechla. No a pro ní ta novina šokující byla očividně taky. Sám nevěděl, jak má na její rekci reagovat a co si o ní má myslet. Nečekal a ani nevyžaduje nějakou velkou radost, bohatě by mu postačilo něco neutrálního. Jenže její reakce byla spíše negativní a právě to ho lehce zneklidnilo, že dokonce i onen jeho úsměv z jeho tváře zmizel. Ne že by jí nedůvěřoval, ale sebemenší negativní náznak vůči jeho dceři probudí jeho paranoiu. Rozhodně bylo dobře to, že to všechno tak zakecala, protože on se k tomu alespoň nemusel nijak vyjadřovat díky tomu, že odvedla konverzaci jiným směrem. "Díky lásko, ještě mám." Pousměje se, jakoby se před chvílí nic nestalo a ještě poukáže na kelímek s alkoholem v jeho ruce, než zmizela v davu lidí obstarat potřebný alkohol.
Když tam zbyl jen s Killianem, on sám se ze svého kelímku napil, snad se snahou zahnat ty negativní myšlenky, jenž se v jeho hlavě objevili po té nečekané reakci, která ho bohužel chladným nenechala ani trochu. Na jednu stranu si říkal, že Daria nikdy proti jeho rodině nešla a nějakou takovou hloupost by přeci neudělala ani v tuhle chvíli. Na slova Killiana přikývne podívá se při tom na něj. "Samozřejmě, že si to uvědomuji. Nikdy jsi proti naší rodině nešel a věřím tomu, že se na tom nic jen tak nezmění." Proč by měl jít že? Pokud ví, nikdy nebyl Killian jeho rodinou nijak poškozen, pokud se nepočítá samotná přeměna, na kterou si ovšem on očividně nestěžuje. "Jste tady s Dariou už dlouho?" Zeptá se jej. Vzhledem k tomu, že je tu spatřil spolu, očekával tak nějak, že i spolu přijeli, proto se ptal rovnou i na ní.
Netrvalo dlouho a Daria se opět vrátila, už v naprosto jiné náladě, než kterou měla při zmínce o Hope. Možná že když se bude uklidňovat tím, že šlo jen o šok a nic víc, tak že tomu i uvěří a zažene to zrnko paranoii, jenž se v něm probudilo. Z její strany přeci nemůže čekat žádný podraz ne? "Sama víš, že kdybychom chtěli, zvládli bychom tě probírat i před tebou samou." Připomene jí s úsměvem. Minimálně jemu by to problém nedělalo. Vcelku mu je často naprosto jedno, zda-li probíraná osoba u toho je nebo ne, bez ohledu na to, zda-li se o ní mluví negativně či nikoliv. Hold mu to slušné chování z dob minulých nezůstalo natolik, jako právě Killianovi nebo Elijahovi. Umí se tak chovat, to jistě, ale jen když se mu to hodí a potřebuje to. Netrvalo dlouho a Daria mu položila další otázku. "Jak jsi to.." Zarazí se při své otázce a sjede pohledem své ruce, případně i oblečení, zda-li někde není skvrna od barvy, ale nikde nic. "..poznala? Jo, maloval jsem." Potvrdí jí po jeho otázce následně tu její. Původně měl vskutku v plánu strávit u plátna celý karneval, nejspíše štěstí, že tak neudělal, jinak by tyhle dva vůbec nemusel potkat. Lehce se zasměje. "Nepotřebuji se proslavovat svými obrazy pod pravým ani cizím jménem. Stačí mi, když zůstanou vyvěšené po rezidenci." Odpoví jí. Navíc nutno podotknout, že sem tam se nějaká jeho malba na veřejnost dostala. V Mystic Falls například byla veřejnosti k vidění malba sněhové vločky a pár dalších jeho tvoreb by se jistě někde našlo. Nemá ale zkrátka za potřebí to posílat do světa.

Bolo to ako keby v jednom okamihu sa jej všetko vracalo. Tie spomienky, na ktoré chcela zabudnúť no nefungovalo. Premýšľala dokonca nad tým, že by našla niekoho, kto by jej s tým pomohol no vedela, že by to bolo zbytočné. Aj napriek tomu, že to boli jedny z tých bolestivých spomienok, nechcela na ne zabudnúť. Určite nie teraz, keď má pri sebe svoje dievčatá. Tie dve krásne dievčatá, ktoré boli pre ňu takmer všetkým. Určite ich bude musieť niekedy oficiálne predstaviť Klausovi. Možno to bolo zvláštne ale premýšľala nad ním ako nad niekým, kým chce stráviť svoju večnosť.
Videla na jeho tvári niečo, čo jej nepripomínalo Stefana. V jednom momente pochopila, že je možno čas na to, že možno by mala zabudnúť. Nechcela sa pýtať na podrobnosti, na miesto toho si zobrala pohár k sebe a následne sa pozrela na neho. V okamihu, kedy sa spýtal na jej meno premýšľala. Ako mohla premýšľať nad menom, ktoré bolo jej symbolom? Znakom? Niečím, čo ju robilo stále človekom. Sama vedela, že v momente ak by predstierala, že je niekým iným, podrazila by si kolená. Pretože v jednom okamihu ak by to začalo, určite by to neskončilo len tak.
„ Caroline, moje meno je Caroline.“ Povedala tichým no aj tak spevavým hlasom a jemným pokývnutím hlavy podakovala za drink, ktorý jej venoval milo vyzerajúci chlapec, ktorý sa zjavne nemôže zabávať ako ostatní ľudia, pretože pracuje na tomto mieste.
„ dakujem vám za drink a určite za spoločnosť.“ Nemala vo zvyku len tak niekomu tykať, to nie. Aj napriek tomu, že vedel jej meno táto akcia mala svoje čaro. Človek nemusel poznať toho druhého. Pretože bol pod akousi krásnou pokrývkou neznáma vo forme masky. Nie je to, ako keby si vytváral novú identitu, to rozhodne nie. No je to niečo, čo ich mohlo na malý okamih okúzliť.
„ páči sa vám toto mesto? Alebo tu bývate nejako dlhšie?“ nechcela myslieť na to, že by to mohol byť práve on. To nie, na miesto toho sa s ním rozprávala ako s niekým s kým sa zoznámila pred malou chvíľkou.
„ som rada, že som mala možnosť vidieť niečo takéto. Mám na mysli karneval. Myslím si, že svojim spôsobom to dokázalo priviesť na iné myšlienky mnohých ľudí. Je pekné, že sa sústredia iba na to, čo je v tejto chvíli.“ Príjemný úsmev sa nachádzal na jej tvári.

Keby len vedela, kto v tejto chvíli stojí pred ňou. Nebol to žiaden upír, ktorého by si vedela podmaniť no o tom dokonca ešte nemala ani len to najmenšie tušenie. A taktiež ani on nevedel to, kto pred ním stojí. Bolo to zakryté pokrývkou nepoznania no určite čoskoro jeden druhého spozná natoľko, aby sa dalo hovoriť či budú priateľmi, čo bolo v skutku takmer nepravdepodobné alebo nepriatelia, ktorých Kol Mikaelson mohol spočítať na jednej ruke takmer okamžite. Keby len na jednej ruke! Ani ruky všetkých tých ľudí okolo neho by mu nestačili k tomu, aby mohol spočítať všetkých, ktorí majú zálusk na pôvodnú rodinu.
„ Sybil. Moje meno je Kol. povedal by som, že ma teší.. no to sa zjavne dozvieme až o niekoľko desiatok minút.“ Na jeho tvári sa objavil ten úsmev, ktorý bol pre neho viac ako len charakteristickým.  

„ chcete aby som vám to tu ukázal? Prečo nie, nevidím v to ani len ten najmenší problém.“ ešte sa mu za tie roky nestalo to, čo sa mu stalo v tento okamih. Ako keby vedela, že je upírom a takýmto spôsobom sa mu núka k tomu, aby sa z nej napil. No možno sa časy zmenili a takto to fungovalo. Kto to mohol vedieť.
„ takže nie ste miestna..“ povedal po tom ako prešli spoločne nejaký kus námestia. Zdalo sa, že karneval bol pomerne rozsiahlym no on presne vedel, na akom mieste má alebo nemá odbočiť len by sa vyhol tým priamym pohľadom. Takže bolo viac ako len jasné, že si vybrala práve tú správnu osobu. Po tom ako sa dostal do pomerne tmavej uličky, ktorá viedla na mierne pokojnejšiu ulicu venoval jej jeden pohľad.
„ čo ste mali na mysli to, že spoločne zažijeme ešte mnoho zábavy?“ bolo mu viac ako len jasné, že nie je žiadným človekom. Musela byť nejakou časťou nadprirodzenum, pretože inak by to takto rozhodne nepovedala. Pohrával sa v hlave s mnohými myšlienkami.

,, čo keby si mi o tom povedala niečo viac? niečo bližšie nech mám lepšou predstavu?" herman by klamal ak by povedal, že ho jej maska nezaujala. Bolo zaujímavé, že sa za tým skrýval nejaký príbeh. A on chcel vedieť aký. Mohol sa v momente zdať ako ten, čo nevie počkať no na jeho tvári sa nachádzal ten pohľad, ktorý hovoril za všetko. čakal na to, kedy bude o tom rozprávať.
,, ale je to zvláštne. Možno ak by som si mal predstaviť aj ja alter ego, vyzeralo by oveľa oveľa hrôzostrašnejšie." Bola to pravda. Možno bol navonok navždy mladým no v skutočnosti bol vo vnútri prázdnym.

,, v mojom prípade by sa dalo hovoriť ako o diele Doriana Graya." nevedel, či jej to meno niečo hovorí no aj napriek tomu pokračoval vo svojej úvahe dalej. Predstavil si ten obraz, všetko to, čo si predstavoval on, kedy čítal tú knihu. Bolo to jedno z tých diel pri ktorých sa musel zamyslieť.
,, krásnym navonok. Pohľady upriamené na každý milimeter tela, ktoré sa nemení. No obraz vysiaci niekde v tme, zahalený temnotou. Tam sa nachádza skutočná podoba na ktorú sa chytá aj samotný čas." musel sa zasmiať, pretože to nebol určite jeho prípad. On bol kým bol, nechcel sa meniť.

Zaujato ho pozorovala až nakoniec jemne zakrútila hlavou od prekvapenia.

"no ako to vidím máš v sebe veľa prekvapení ale verím, že až tak zle to nemôže byť. Alebo sa nebodaj mílim ?" usmiala sa na neho a odpila si z pohára.

"moje alter ego ? Je šialené, odvážne..... Proste také aké by som si želala aby bolo moje normálne ja. Zasmiala sa a položila pohár na stôl pred ňou. Otočila sa na neho a vystrela pred seba svoju ruku.
"volám sa Stella. A ty záhadný ? milo sa na neho usmiala aj keď sama nebola moc milá. Dokázala byť veľmi protivná a zlá na ľudí s ktorými si nesadla čo sa zatiaľ o ňom povedať nedalo. Je pekný navonok no to čo ju zaujalo viac je zistiť aký je vo vnútri. Už teraz vie, že bude mať veľa čo zistiť a to ho pozná tak 5 minút.

Sybil sice nevěděla kdo před ní stojí. Neví, že je to jeden z původních upírů. Vlastně těch prvních upírů, těch nejstarších. I kdyby to o něm věděla, její pohled na jeho osobu by se nezměnil. Její chování by se vůbec nezměnilo, bylo by jí to vcelku jedno. Byla pravda, že nikdy dříve se s původním upírem nesetkala a tak by to pro ní byla určitě změna, ale zatím o tom neměla ani tušení a tak to nechala být. Ani on nemohl tušit s kým se to tady zrovna baví. Netušil, čeho všeho je Sybil schopná. Co je schopná udělat pro svůj vlastní prospěch a svoje vlastní potěšení. Někdo by Sybil neshledal nebezpečnou, jenže opak je pravdou. Sybil je silná, docela hodně a ne každý se jí může rovnat. Je silnější než se na první pohled může zdát. Určitě se všechno o sobě jednou dozví, možná ještě dříve než se nadějí. Netušila jestli by se z nich stali spíše přátelé než nepřátelé, no nechala tomu volný průběh a zatím nad tím vůbec nepřemýšlela. Při jeho slovech zvedne koutky svých úst nahoru čímž mu věnuje širší úsměv a kývne hlavou. Ano, ještě uvidíme. Hned jak dořekne tyhle slova tak se na něho krátce podívá a poté odvrátí svůj pohled stranou. Kol.. Tohle jméno jí nic neříkalo, ale ona si dokáže zjistit různé informace takže s tím si starost moc nedělala. To jsem ráda. Tohle město mi připadá zatím velmi zajímavé. Žijete tady dlouho? Jakoby snad měl na výběr, jestli jí město chce nebo nechce ukázat. Protože neměl. I tak byla ráda, že souhlasil. Sybil nebyla zrovna moc dvakrát trpělivá a i proto s jeho odpovědí byla spokojená. Nebála se ho. Nebála se toho, že by jí jakožto upír napadl a udělal z ní svou oběť. Dokázala by se bez problému ubránit a nebylo by to zrovna nic pěkného. Šla po jeho boku s nějakým nápojem v ruce a sledovala lidi kolem ní jak se baví a užívají si tenhle karneval. Vypadali všichni tak bezstarostně, což jim i trochu záviděla. Ale pouze trochu. Ne, to nejsem. Vždy jsem spíše cestovala, ale delší dobu jsem pobývala v Mystic Falls. Bylo to tam velmi zajímavé. Její pobyt v Mystic Falls se dal dvěma slovy popsat jako zábava a zajímavé. Užila si to tam, to ano. Všechna ta moc kterou měla nad Enzem a Damonem, i nad ostatními. Jenže poté co se stalo, jakmile se tam objevil Cade, už to nebylo takové jaké si přála a následně na to i zemřela. Jenže ne nadlouho. Vrátila se z pekla zpátky, začít od znova, tentokrát v New Orleans. Napila se z poháru s pitím a než se stačila podívat znova kolem sebe tak se octla s její společností v nějaké z uliček, která také vedla zpátky na karneval, alespoň si to myslela. Podívala se na Kola a nadzvedne jemně jedno obočí o něco málo nahoru. Tak jak jsem to řekla. Proč si neužít trochu zábavy? Samozřejmě nic zlého jsem nemyslela. Nakloní hlavu jemně na stranu přičemž ho stále sleduje. Nic špatného, to zajisté ano. Sybil si vždy se všemi ráda pohrávala, s jejich myšlenkami a chováním. Byla to odborník na takové hry, jen aby jí to perfektně pasovalo a aby z toho vytěžila co nejvíce. Už taková byla a snad i vždy bude.

Stál dlouho opřený o lampu, sledoval ty lidi, ale pak si všiml něčeho, co ho velmi překvapilo. Musel párkrát zamrkat, dokonce si upravil černou škrabošku jestli přes ni nevidí blbě. Ten kocour, tedy ten kluk s maskou Šklíby z Alenky mu někoho připomínal a ta dívka vedle něj taktéž. Musel se zamračit, když zaslechl svoje jméno, samozřejmě moc dobře poznal ten hlas a jakmile ucítil i jeho pach na tváři se mu objevil lehce uvolňující výraz.

Byla to dlouhá doba co svého nejlepšího kamaráda neviděl a jakmile byl u něj v hlavě mu bliklo hned několik vzpomínek. "Stilesi," musel se usmát mnohem víc, zvlášť když ho zničeho nic objal. Spokojeně mu objetí oplatil, nadechl jeho pach, jak kdyby se ujišťoval jestli je to opravdu on a pak ho poplácal po zádech. Jen se usmíval, ovšem úsměv opadl když se podíval na dívku kousek od nich.

Chvíli přemýšlel, kdyby neměla zakrytou tvář přes polovinu, uvědomil by si hned kdo to byl. Kdo tam stál a bavil se se Stilesem, ale chvíli mu to trvalo. Sám ji sledoval, hypnotizoval její oči a pak si toho všiml. Už chtěl něco říct, ale pak si uvědomil, že to ona odjela a nic neřekla. Moc dobře věděl, že se neměl vázat k dceři lovců, kteří furt cestují, ale spíš od ní čekal nějak vzkaz. Sklopil pohled, mlčel na nic neřekl, moc dobře věděl, že by to bylo asi divné a nevhodné. "Tak tady si se toulal," uchechtne se a po chvíli se odtáhl od svého přítele, aby si mohl zkontrolovat zda je v úplném pořádku.

Ani ve snu by ho nenapadlo, že opět někdy uvidí Caroline. O to více ho tedy překvapila její drobná postava stojící nedaleko od něj. Vždycky to je a bude možnost na ní zapomenout, otočit se a odejít, hrát jakoby se nikdy nic nestalo. Avšak on nemohl. Nemohl zapomenout jediný detail její tváře. A, že se sám snažil. Věděl totiž jak jednodušší by to bylo kdyby na ni zapomněl. Věděl, že i pro ni by to bylo jednodušší. Vždyť každá vzpomínka provázena její osobou mu vrážela další a další kolík do srdce. Přestože ale při těch vzpomínkách cítil tuto nepříjemnou bolest nemohl a možná ani nechtěl se jí zbavit. Byla to taková ta bolest, kterou k životu potřebujete aby vám připomínala, že jste stále schopni něco cítit- žít.
Třebaže v tuto chvíli cítil bolest zároveň ale také štěstí jelikož ani po těch letech na něj nezapomněla. Stefan byl přesvědčený, že se jí jeho jméno z hlavy navždy vykouřilo avšak ona nezapomněla dokonce ho poznala a to i přes škrabošku. Kdo ví zda by ho takto poznala vlastní matka proto jej to ze strany Caroline velice překvapilo, ale jen v dobrém.
Stefana skutečně zajímalo jak se jí vede a jak se celé ty roky má proto zůstal. Avšak ani na minutu ho nenapadlo, že by přiznal kým je. Pravdou ale bylo, že to dělal z nesobeckého důvod i když si možná neuvědomoval o kolik lepší by byla pravda. Jednoduše nechtěl Caroline zatahovat to svého vlastního dramatu, které nemohlo přinést nic jiného než smůlu.
Opravdu se jí zeptal na jméno? Zeptal se na jméno, které vlastně zná i pozpátku a řekli by ho i o půlnoci. Ano, musel předstírat, že ji nezná a vidí poprvé v životě. Těžší úloha než byste řekli. „Těší mě Caroline.“ Ačkoliv jí nepodal ruku pokývnutím hlavy svou větu i tak zdůraznil. „Já jsem Sebastian.“ Představil nakonec sám sebe třebaže falešným jménem. Samozřejmě nemohl říci své pravé jméno, to by celá věc ohledně krytí rychle skončila. I tak se ale málem prořekl jelikož začal s písmenem s, jenž je u jeho prvého jména. No, na poslední chvíli se opravil.
„Jsem rád, že mě nikdo nepředběhl. Jsem si jistý, že kdyby to nebyl já někdo jiný by vám jistě rád taky dělal společnost…Přeci jen když se rozhlédnete nenajdete tu dívku, která by člověka více zaujala.“ Stefan jí položil alespoň jednu poklonu přestože by jim mohl na místě vymyslet tísíce, nu to bylo trochu podezřelé.
„Ve městě jsem jenom na skok, pozdravit starou známou. Vlastně jsem ani netušil, že se pořádá karneval. Tomu odpovídá i má ošizená maska.“ Věnoval jí krátký úsměv a následně na to si také objednal skleničku aby tu nestál tak nasuchu. „Ve skutečnosti takové akce nenavštěvuji …ale pro tentokrát nelituji.“ Napil se ze své sklenky aby tím zamaskoval svůj pohled, kterým si prohlédl Caroline. Teď když stála o tolik blíže měl šanci si jí lépe prohlédnout. „Ale přeci jen má toto město něco do sebe- nikdy nevíte na koho narazíte.“ Opravdu tohle město mu připadalo jako nějaký maják, který k sobě táhl staré známé.
„A co vy, žijete v New Orleans?“

Killian sa v jednom momente zarazil. Nebolo to z toho dôvodu, že by nevedel ako odpovedať ale z toho dôvodu, že pochopil, ako to myslí. On sám nikdy nemal ten pocit, že by potreboval mať pri sebe dieťa. Sám vedel, že v jeho živote sa nikto neobjaví, kto by ho mohol nazývať otcom. Nikdy nepocíti ten cit, ktorý by bol tomu podobným. Nechcel pocítiť to rovnaké ako pociťoval možno v tejto chvíli samotný klas. Cítiť, že sa v jeho živote nachádza niekto, kto by mohol byť jeho slabosťou. No nebolo to tak? Nebolo to tak v prípade dievčaťa, ktoré on sám nechal vychovať vlastnými ľuďmi?

„ aký je to pocit?..“ povedal tichým hlasom pričom mal možnosť vidieť, ako odchádza. Neodchádzal Klaus ale žena, ktorá bola v jeho živote jednou z tých najdôležitejších. Pozeral sa na to, ako ich nechala v tejto chvíli osamote ako keby si uvedomovala, že v ich prípade to malo byť podobné. Možno sa mal správať ako ten muž, ktorého by mohla nazývať otcom, lenže on to sám nedokázal.
poznal klausa veľmi dobre a tak isto poznal klaus aj jeho. musel vedieť o tom, aká historia sa medzi nimi píše. musel vedieť o tom, čo urobil killian. len kvoli tomu aby nevzbudzoval niekoho pozornosť, zobral si do domu dievča, ktoré malo byť jeho dcérou.
,, sám som to nezvládol. byť niekým, kto by mohol niekoho vychovávať. myslím si, že som na to nikdy nebol stvoreným. a rovnako to bolo aj v prípade tejto ženy." ukázal pohľadom na Dariu, ktorá sa od nich vzdialila a následne svoj pohľad opäť venoval mužovi pred ním.

,, no myslím si, že by sme mali odbočiť od tejto témy. pretože nebolo by bezpečné ak by o tom vedelo v tomto okamihu na tomto mieste mnoho ľudí." dokonca pocítil ako sa jeho kútiky pier na malý okamih stočili do úsmevu. nechcel sa pýtať na to, prečo odišla pretože to pre neho v tejto chvíli nebolo podstatné. no aj tak jej prítomnosť mu vždy robila dobre. vždy sa vedel uvoľniť, aj napriek tomu, že to tak možno nevyzeralo. no ona ako človek, ktorý ho poznal najdlhšie a najlepšie vedel, že to tak určite bolo.
,, nie sme v tomto meste spoločne." nikdy to tak nebolo. vždy sa stretli náhodou aj napriek tomu, že to možno tak nevyzeralo. killian ju potreboval v živote no niekedy mal pocit ako keby v jej prítomnosti pociťoval na krku určitú tiahu. nebolo to jej vinou ale jeho pocitom, kedy sa nechcel na nikoho viazať. no nebolo už neskoro?

,, myslím si, že to je jedna z vecí o ktorej vie len málo ľudí, nemám pravdu? " venoval klausovi jeden pohľad. bez jediného mihnutia oka, mihnutia svalov.
,, nepremýšľal si niekedy nad nejakou výstavou? alebo sú to len spomienky, pocity vnesené na plátno.." ruku si dal do tmavého vrecka a jemne si povzdychol. dokonca ani nereagoval na rozprávanie o víne.

stiles si uvedomoval, že vedľa neho bolo dievča, ktoré nemal len tak bezočivo od ignorovať. no aj napriek tomu nemohol odolať, ved pred ním stál niekto, kto bol jeho bratom, najlepším kamarátom. pozeral sa na scotta, pričom nemohol uvedomiť tomu, že v skutočnosti to nie je iba sen ale realita.
,, myslel som si, že ťa už nikdy neuvidím! no hovorí sa, že nikdy nehovor nikdy, alebo tak nejak? hm.." zamyslel sa nad tým aj napriek tomu, že v tejto chvíli to doslova nebolo dôležité. stiles si uvedomil, že niekto za ním stojí. uvedomil si, že to bolo to dievča, ktoré tam len tak nechal stáť pričom sa jedným pohľadom snažil ospravedlniť.
,, rád by som vás zoznámil ale kedže neviem vaše meno bude to pomerne zaujímavé. scott, toto je slečna neznáma... slečna neznáma toto je môj dlhoročný kamarát scott." muselo to byť aj pre scotta určite zvláštne vidieť stilesa rozprávať sa s niekým takto. pretože vždy, doslova vždy to bolo v jeho prípade tak, že rozprával rozprával niekedy aj z cesty pri svojich priateľoch no v prítomnosti niekoho cudzieho bol veľmi, veľmi podozrievavým človekom.

,, myslím si, že je čas na to, aby som vás niekam pozval nemyslíte? čo ak by sme si dali niečo pod zub. tu nedaleko som videl stánok nie len s alkoholom ale taktiež aj s jedlom.." pozrel sa na scotta a následne na dievča, ku ktorej sa ešte o niečo viac naklonil a následne pošepkal do ucha.
,, no a vám ešte určite neskôr albo inokedy vynahradím tento tanec, ktorý nám bol prerušený.." povedal s malým úsmevom na perách.

,, každý v sebe schováva nejaké tajomstvo." kútik pier sa mu stočil do malého úsmevu. Ale nie takého, ktorý by si všimol každý jeden človek. To rozhodne nie. No ten človek, ktorý mal možnosť mu venovať nejakú pozornosť, pohľad na jeho tvár tak ho mohol zahliadnúť. Mierne ho prekvapil ten fakt, že dievča ktoré bolo v jeho prítomnosti len niekoľko minút okamžite prezradilo svoje meno. On rovnaký krok neurobil. Na miesto toho jej venoval len úsmev a pohľad priamo do očí, ktorý by mohol byť mnohým ľudom pomerne nepríjemným.

,, teší ma Stella. Príjemné meno." povedal pričom zámerne neodpovedal na jej otázku. Nebolo by to z toho dôvodu, že by nechcel no v momente ak povie niekto svoje meno dáva určitú dôveru tomu druhému do rúk. Uchopil svoj pohárik s alkoholom do ruky o čosi pevnejšie pričom sa potom pozrel okolo seba.
,, takže mi chceš povedať, že to tvoje alter ego sa nachádza v tebe a nepúšťať ju vonku? no nie je to niekedy škoda? nepremýšľala si nad tým urobiť kompromis a zobrať si niečo aj z toho alter ega?." chcel vedieť na toto jej odpoved. Celkom ho to zaujímalo.

Dle jejího uvážení nemělo smysl nijak zapírat. "Jsem Alex," řekne při pohledu na Scotta. Nemělo smysl vzít nohy na ramena a prostě utéct, ona mu to chtěla nějakým způsobem vysvětlit.

Při příslibu dalšího tance se jen lehce pousměje na Stilese a kývne na nabídku, jít si dát něco k snědku. Takhle měla možnost poznat Scottova nejlepšího kamaráda a zároveň si se samotným Scottem promluvit. Vydá se proto ke stánku s občerstvením, ale zpomalí tak, aby mohla jít i vedle Scotta. Chvilku mlčí a snaží se najít ty vhodná slova.

"Omlouvám se... Neměla jsem na výběr, Scotte. Zjistili to a kdybych se za tebou vrátila, bylo by po tobě," jen doufá, že to pochopí. "Mrzí mě, že jsem se nemohla aspoň rozloučit.

Podívá se pak i na Stilese. "Jak dlouho se vlastně vy dva znáte?" nechtěla by, aby byl Stiles najednou vynechán.

Jen se pousmál. Měl smíšené pocity hlavně kvůli dívce za Stilesem a dokonce i z toho setkání. "Naštěstí pořád žiju. Beacon Hills není co to bývalo, ale to asi víš," poví a poplácal Sitlese po rameni. Cítil se spokojeně neboť mu stačilo aspoň to, že viděl živého Stilese.

"Pro mě není potřeba představy. Alex," jen kývl. Věděl že je to ona, nebyl si možná jist ale jakmile řekla svoje jméno byl si plně jist. Jen si popošlápl na místě a pohledy přesouval sem a tam. Ze Stillese na na Alex.
"Pozvání na jídlo jen tak neodmítnu. I ten alkohol bych si dal ale drink už mám," pozvedl plastový kelímek a pak se rozešel spolu s přáteli ke stánku s občerstvením. Jako první šla Alex, jen se díval na její záda, ale pak si všiml jak šla vedle něj. Nekoukl se na ni, nevěděl co říct, měl pochopení že jen tak odešla ale i tak ho to bolelo. Jakmile uslyšel její slova jen přikývl. "Klid. Já to chápu. Prostě si musela odjet. Měli jsme si tehdy dát větší pozor, byla to blbost," řekl celkem stručně a nakonec se podíval na Sitlese jestli by se chopil odpovědi neboť on na slova neměl moc chuť.

Stiahla ruku k sebe keďže nebol ochotný potriasť ňou alebo jej povedať čo i len jeho meno. Mierne nad tým našpulila nespokojne pery a jemne nafukla líca aby to nebolo moc vidieť.

"nie. Moje alterego je pekne schované tam kde má a aj tam zostane. Keby som ho dávala stále najavo alebo čo i len kúsok z neho nedopadlo by to dobré " Nadvihla na neho pohľad a prikývla si nad svojimi slovami. Vedela, že keby tak urobila napáchala by veľa škody a to nechcela. Niekedy si dokonca určité veci ani nepamätala. Niekto si povie, že vaše alterego ste stále predsa vy ale ona to mala inak. V skutočnosti bola tichá a nerozprávala moc no keď bola takto nemala problém s ničím.

"Tak keď už mi nechceš povedať svoje meno tak by si si somnou mohol aspoň ísť zatancovať. Predsa tu celý čas nebudeš len tvrdúť na mieste " Rýchlo vypila to čo bolo v jej pohári a zoskočila zo stoličky. Tentokrát už na neho nečaká, rovno ho chytí za ruku a ťahá do davu tancujúcich ľudí.

Stiles by sa mohol zamyslieť nad otázkou, ktorá mu bola položená no na miesto toho jeho mozog ako zvyčajne pracoval úplne inak. Takmer okamžite premýšľal nad tým, čo sa medzi nimi dvoma vlastne udialo. A prečo sakra je to práve v tejto chvíli on, kto o ničom nevie? Pozrel sa na obidvoch pričom nadvihol jemne obočie.
,, Ty a ty! Nemyslite si, že z toho len tak vyviaznete. Chcem vedieť všetko, všetko všetko no možno nie všetko. Nechcem vedieť žiadne podrobnosti no chcem vedieť všetko, čo sa dialo medzi vami! " Povedal Stiles pričom následne vyzdvihol jeden prstík na to, že by chcel vedieť od nich zjavné odpovede.

,, No ale keďže môžem počuť ako sa môj žalúdok obracia už niekoľko krát. Samozrejme nie z predstavy, zet vy dvaja by ste niečo mohli mať.." povedal tichým hlasom pričom následne prešiel pomalým krokom smerom k stánku s jedlom.
,, A ako dlho sa poznáme? To je veľmi dobrá otázka. Poznáme sa niekoľko rokov až do okamihu, kedy mi prestal hovoriť všetko! " Povedal mierne urazene aj napriek tomu, že to tak nemyslel.

Raději od nich na chvíli utekla, jako by se za jejich přítomnosti nemohla nadechnout, a proto se to rozhodla odebrat do ústraní, kde si ovšem stačila získat ne jednu, ale rovnou dvě skleničky. Jedna byla po okraj naplněná šampaňským a druhá červeným vínem. Otočila hlavu a letmo se podívala zpátky jejich směrem, načež se střetla pohledem s Killianem, a tudíž se vrátila čelem zpátky k nějakému stánku. Nalila do sebe první zmíněnou sklenku, kterou pak prázdnou vrazila někomu neznámému do ruky a rozešla se zase jedním směrem. Netrvalo jí to rozhodně více než dvě, tři minuty, aby se svým způsobem stačila uklidnit a přijmout onu informaci, kterou znal v jejich světě už asi každý. Až na ni. Sama tím byla překvapená, že nic takového k jejím uším nedolehlo. Na druhou stranu se však jeho rodinou nikdy nezajímala, pokud byla mimo jejich přítomnost a nebylo to třeba. Jinak byla ale schopna nastudovat všechno možné i nemožné, když by se jí jen zachtělo. Když by někoho hledala. Určitě nešlo o hromadu lidí, jež se dočkali toho, přibýt na její seznam těch, kteří ji nadměrně zajímali a stáli za její čas. Ostatně se to podařilo osobě jen jedné. To samé se o všem nedalo říci o seznamu takovém, kde zapisovala jména, jimž se chtěla pomstít a většina odtamtud už měla definitivně po ptákách. Čirou náhodou na obou dvou listech zmiňovala jedno stejné jméno, u kterého ale neměla žádnou poznámku – a to sice její matky. Po jejích stopách se však vydat nehodlala a stejně tak zjišťovat o ní čím dál více. Prozatím tedy ne. Zatím na to nepřišel ten správný čas, cítila to dokonce i ona sama někde hluboko ve svém nitru a od toho pocitu nemohla opustit.
Sklo s vínem přehodila z levé ruky do pravé a postavila se blíže ke svému Stvořiteli, jakmile už došla na místo. Dokonce pak i natáhla jednu za tím záměrem, že se o něho nějak opře a zavěsí se jí kolem jeho ruku, ale na poslední chvíli si to rozmyslela. Namísto toho ruku pozvedla výš a vzala mezi dva prsty svou masku, kterou pak mírným potáhnutím ze své tváře odstranila a pohodila ji potom jen tak ledabyle někam do strany. Zřejmě ji už omrzelo to zahalování tváře, když se rozhodně neměla za co stydět. No, to se rozhodně týkalo i zbytku jejího těla, nahá se tam však promenádovat nehodlala. Alespoň ne v tu chvíli. „Mám na to vybudovaný šestý smysl, chvíli jsem s tebou přeci jen bydlela a té vůně barvy si všimnu už kdekoliv.“ Usmála se hybrida přátelsky a zkontrolovala pak pohledem zase toho, k němuž měla rozhodně blíže. A to nejen tím, jak u něj zrovna v tu chvíli stála. „Málem bych se za to cítila speciálně, nevědět, kolik žen se těmi chodbami jeho obydlí, posetými právě jeho díly, dejme tomu, že pouze procházelo…“ Zadívala se zase na toho naproti a usmála se na něho o to více. „Rozhodně to však nejsou pouze vzpomínky. Je v tom mnohem více.“ Mrkla na něho spiklenecky, jako by věděla ještě něco navíc a jen tak od něj potom opustila očima.
Přiblížila se ještě o něco ke Killianovi, kterému poté přejela jemně dlaní po paži, jako by se jej z nějakého důvodu snažila utěšit, ale nic v tom nebylo. Akorát se usmála ještě na něho, jako by se mu snažila zvednout náladu právě tím a skleničku s vínem přistavila blíž k jeho rtům. „Opravdu nechceš?“ Optala se jej šeptem za pozvednutí obočí a rty nechala na moment pootevřené, jak čekala na jeho odpovědět. Netrvalo však dlouho a ty ovládl další z úsměvů, jak by jej k tomu ještě navíc vybízela a koukla potom po Původním. „Někdy mi budeš muset o tom děvčeti povědět více.“ Najednou se zdálo, jako by jí to před chvílí ani trochu nevadilo a nepozastavila se nad tím. „A nejen o ní. Však už to znáš...“ Dodala nakonec se smíchem a po tom, co se stačila podívat ještě na toho vedle ní, se rozhlédla kolem, jako by v těch davech lidí někoho hledala. Zeptat se jí však, zda někoho hledá, rozhodně by to popřela. Pevně stiskla rty k sobě a docela nevědomky se chytila zase Killianovy paže, zatímco hleděla do neznáma. Když si to ale uvědomila, ihned od něj opustila a zamaskovala to tím, že ruku stáhla ke svým zádům, kde se jemně přes korzet poškrábala a propletla pak párkrát prsty mezi svými vlasy. „Jak dlouho se tady vlastně zdržíte? Oba z vás.“ Ujasnila, že se ptala vlastně jich obou a pak se na ně střídavě zahleděla s výrazem hodným jedné ze soch v Louvru.

Kol Mikaelson. Obávaným z obávaných stál v tejto chvíli pred človekom, ktorého nepoznal no aj napriek tomu necítil nič. Niekto by si pomyslel, že by mal cítiť strach z nepoznaného alebo dokonca rešpekt no on si uvedomoval, že je jeden z tých, kto k tomu nemá ani len ten najmenší význam.  Pozeral sa na ženu pred sebou, dokonca v niektorých okamihoch sa mu jemne nadvihli kútiky pier do malého náznaku úsmevu.
,, dalo by sa hovoriť o tom, že som človekom, ktorý má v tomto meste pomerne dôležité meno.“ Kto mal vedieť, že je jeden z tých, komu to mesto v skutočnosti patrí. Rodina Mikaelson. Meno, ktoré bolo známe po celom svete. Nie len z toho dôvodu, že boli pôvodnými upírmi. Ved predsa len mali medzi sebou aj čarodejnicu s ohromnou mocou a prvého potomka hybrida. Boli niekým a to už celé tisícročie.
,, no taktiež to je miesto, ktoré v sebe ukrýva temnotu.“ Bolo by hlúposť ak by povedal o všetkom takmer okamžite. To by urobil len neskúsený človek. On mal rád ak v očiach človeka videl strach no v jej očiach to doposiaľ nevidel. Bolo to zvláštne no rovnako to bolo aj v jeho prípade.

,, myslím si, že je čas na to, čo máte na mysli.“ Povedal Kol momentálne s vážnym tónom vo svojom hlase pričom následne sa pozrel okolo seba a urobil ten hlavný krok vpred. Prešiel okolo nej ako keby sa nič nedialo pričom vkročil do tmavšej časti uličky. Nemal príliš v láske ak sa niekto tváril nad vecou, ak to nebol on, kto vytváral to napätie. Neprekážalo mu to, no mal pocit, že žena mu momentálne už nemá čo viac ponúknuť a jej pohľad bol viac ako len istý.
,, nebudem hádať, keď poviem, že aj vo vašej krvi sa nachádza niečo s príchuťou mágie, nemám pravdu?..“ povedal Kol pričom sa jemne natočil a nadvihol pravé obočie. Mohla byť upírom? Možno áno. Nemal veľmi v láske vlkodlakov, nikdy si s nimi nesadol a dúfal, že pred ním sa nenachádza jedno z tých psísk.
,, alebo máte v pláne ma nechať v miernom napätí. Chceli ste spoznať zábavu aj napriek tomu, že momentálne ste sa nachádzali na karnevale. Len sa ma nepokúšajte zviesť na niečo podobné ako ochutnanie mojej krvi, pretože mám pocit, že by vám to prišlo viac ako len zbytočné." možno si niekto mohol pomyslieť, že je človekom. tým, kedy sa môže niekto zahryznúť do jeho krásneho krku no to by bola prvá a aj posledná závažná chyba, ktorú by niekto urobil.
,, no pred tým ako ste sa mi prihovorili vydávali ste pomerne zvláštny zvuk. bolo to ako kvílenie nejakého zvieraťa.." nadvihol kútiky pier do malého úsmevu. možno to bol ten moment, iný moment ako mohla očakávať. predsa len takto by nemal reagovať človek po vypočutí jej hlasu.