Henrik Mikaelson

henrik mal mnoho možností k tomu, aby sa spojil s rodinou. No nechcel to, chcel ich pozorovať a pochopiť a na to mu trebalo nejaký ten čas. V tejto chvíli sa zameral na jedného človeka. Priamo na Elijaha, ktorý sa mu zdal rozumným. Chcel sa s ním pozhovárať a tento okamih sa mu zdal viac ako len dokonalým. Bol to jeden z tých večierkov na ktoré bola pozvaná vysoká šľachta, pre neho nebolo ťažké sa za jedného z nich preobliecť. Mal vystupovanie také, aké bolo potrebné. Nebolo to pre neho ťažké.
Vstúpil do vnútra a porozhliadal sa okolo seba.
Zobral si do ruky pohár šampanského a upriamil pohľad na jedného človeka. Musel ho cítiť, ten pohľad, ktorým sa zabáral do jeho pokožky. Určite mu to neprišlo príjemné. Ani jemu by to nebolo príjemné, ak by sa na neho niekto neustále pozeral. Henrik si všimol v miestnosti aj viacerých súrodencov, jeho súrodencov. Nemal v pláne im povedať, kto je. Chcel len zistiť viac o otcovi, možno prídu na to, kde sa presne nachádza. Potreboval ho skontaktovať a to takmer okamžite.

Byl to jeden z těch dnů, večerů, kdy se jeho sourozenci rozhodli připomenout svému okolí účastí na jednom z večírků. Jelikož neměl zrovna nic lepšího na práci, než dohlížet na Niklause, který bude nepochybně zlatým hřebem události, nemohl odmítnout pozvání do honosného sídla jednoho z šlechticů.
Oděný bezchybně podle výkřiků poslední mody s vlasy upravenými zrovna tak trávil své chvíle v jednom z bohatě vyzdobených sálů, zásobených občerstvením v podobě všemožných lahůdek a pití.
Společnost mu zajišťovala sklenice kvalitního červeného vína a jedna z dam, která neodolala jeho šarmu a vybranému chování. S jemným úsměvem na rtech naslouchá jejím slovům a přikyvuje či pronese pár slov. Není to pro něj nic důležitého, nic podstatného, čím by musel, či chtěl zatěžovat paměť. Nebude to trvat dlouho a zapadá to do prachu dějin k těm bezpočtu jiných večírkových společnic, kterých poznal již tolik, že by se stěží odvážil typovat počet a nepochybně ještě další potká a pozná.
Nějakou chvíli již cítí, že ho někdo sleduje. Ten pocit očí zabodnutých v jeho zádech nedokáže příliš dlouho ignorovat. Jelikož na náhody již dávno přestal věřit i na to, že jeho rodině se nic neděje, jen tak, chce co nejdříve zjistit, co to má znamenat. Čí pozornost si to zde vysloužil. Omluví se dámě, která se vzdálí získat si pozornost někoho dalšího z dobře situovaných mužů.
On sám se vydá i se sklenicí vína z půlky vypitou sálem náhodným směrem. Vypadá to jako nevinná procházka. Tak to alespoň má působit. On při tom nenápadně pátrá kolem sebe a hledá onoho nápadného, nenápadného pozorovatele, co mu chce nejspíše vypálit do zad nebo na čelo díry.
Jeho procházka netrvá dlouho, když si všimne mladého muže nedaleko od něj, jak na něj upřeně zírá. Vyhledá oříškovýma očima ty jeho a pohled mu opětuje. Své čelo pokryje jemnými vráskami, když se soustředí na mužovu tvář. Zná ho. Už ho přeci viděl. Ví to. Někde ve skrytu duše si je tím jistý. Tady to, ale končí. I při nejlepší vůli nedovede mužovu tvář zařadit. Čím více se o to pokouší, tím marnější to je. Potkal a viděl již tolik tváří, že je to, jako by hledal jehlu v kupce sena.
Od chvíle, co muže zaznamená z něj svůj pohled nespouští. Pomalu s plynulou elegancí k němu míří. Když si nemůže vzpomenout, chce pravdu vypátrat jinak. Jednoduše se zeptá. Zapříst s někým rozhovor je to nejjednodušší.
"Přeji dobrý večer." Osloví muže, když už je na doslech a vzápětí se před ním zastaví, aniž by přerušil oční kontakt. V jeho pohledu je patrná otázka, kdo je a co po něm chce. Jeho hlas je tichý a příjemný na poslech. Zároveň nelze v podtónu přeslechnout suverenitu a jistotu, kterou získal za ten čas, kdy v devadesáti devíti případech ze sta dostane to, co chce. Ani na okamžik nepochybuje o tom, že tohle bude další z takových.
"Příjemná zábava, nemám pravdu?" Pronese následně mezi řečí, než se mu dostane nějaké odpovědi. Na chvíli přeruší s mužem oční kontakt a přelétne pohledem nejbližší okolí, aby mu neuniklo něco důležitého. Trvá to ovšem, jen nepatrnou chvíli, než svou pozornost zaměří zpět na mladého muže.
"Jsem Elijah." Představí se mu, jako by mu právě prozrazoval, jak bude dnes v noci. Něco z mužova vzezření mu říká, že moc dobře tuší, s kým má tu čest a právě proto mu to svým jménem chce potvrdit. Samozřejmě tím nepochybně zjistí i mužovo jméno, neboť by bylo hrubé, pokud by mu je také neprozradil.

Ich plesy alebo večierky alebo udalosti, na ktorých sa nachádzala tá najvyššia šľachta boli vždy veľkolepými. O tom nikdy nepochyboval. Henrik ale vedel, čo sú zač. bola to možno výhoda oproti nemu, pretože rodina o ňom nevedela a jemu to náramne vyhovovalo. Hernik v tejto chvíli vedel o tom, že príde moment, kedy sa pozhovára s Elijahom. No jemu to vyhovovalo. Chcel v ňom vzbudiť to, že je niekým o kom si myslí, že ho pozná no v skutočnosti to tak rozhodne nie je.
Nebolo to po prvýkrát, kedy sa nachádzal v jeho spoločnosti neprekážalo mu ani to, že k nemu podišiel. On bol ten, kto ako prvý nadviazal očný kontakt a tým dal zvolenie k prípadnému rozhovoru. Aspoň on to tak vždy bral.
Ked prišiel k nemu a čakal rozprávať, jeho hlas sa vôbec nezmenil. Ani nezostarol ani len o jeden jediný deň. vedel by ho spoznať v každej jednej chvíli. Rovnako ako Klausa, ku ktorému mal zo všetkých súrodencov najbližšie. Predsa to bol jeho posledný okamih, kedy bol s Klausom a zomieral. Bola to bolesť, ktorá sa s ním po celý ten čas niesla a nevedel sa jej zbaviť žiadnym spôsobom. Musel sa s tým naučiť žiť, existovať. Dokonca bolesť, ktorú cítil premenil na svoju zbraň.
„ dobrý večer.“ Povedal zdvorilým hlasom henrik. Musel si pomyslene upraviť manžetu na rukáve aj napriek tomu, že každý jeden detail bol priam dokonalým. Dával si pozor na to, ako vyzerá. Nechcel aby ho niekto zastihol neupraveného. Nemal to veľmi v láske. Dával si na to pozor a tak to aj vyzeralo. Mal rád ak vyzeral ako niekto, kto mohol v očiach ľudí vzbudiť eleganciu.
„ nemôžem nesúhlasiť. Ale to sa viaže s vašou rodinou, nemám pravdu?“ s vašou rodinou, musel sa premáhať pred tým, aby nespomenul iné slovo. Bol aj on stále súčasťou rodiny alebo nie? On sám to nevedel. Či na neho niekedy súrodenci ešte pomyslia alebo je len súčasť minulosti, ktorá by sa nemala už nikdy vracať. Ved nikto z nich sa o nič nepokúsil, spojiť sa s druhou stranou a zistiť, či sa tam náhodou nenachádza. Hovorí sa, že na druhú stranu sa môže dostať len človek, ktorý má v krvi nadprirodzeno. No on to mal, tak isto aj oni pred tým ako sa stali upírmi. Ich matka bola čarodejnicou a nebolo pochýb o tom, že niečo sa nachádza aj v nich. Možno ak by osud chcel boli by z nich dobrý čarodejníci. Ved u jedného z nich pred premenou sa to aj potvrdilo.
„ vaša rodina je tým známa. Vytvoriť niečo, čo je iné a aj tak svojim spôsobom. Krásne?“ hľadal tie správne slová no určite vedel presne, na čo v tejto chvíli myslí. Mnoho ľudí nečakalo na nič iné iba na pozvánku z ich strany.
V momente, kedy povedal jeho meno, na tebe sa mu objavila menšia husia koža. No nenechal sa nejako rozhodiť.
„ teší ma Elijah, moje meno je henrik.“ Aj napriek tomu, že povedal svoje skutočné meno vedel, že si ho nebude spájať smrtvym bratom. Aj napriek tomu, že mal v sebe rysy Mikaelsona za tie roky sa za jedného z nich mohlo vydávať tak mnoho ľudí, že by to mohlo byť už dokonca k smiechu.

Když se rozhodl přijmout mužovu výzvu k setkání, celou dobu ho nezajímá nic jiného, než přijít na to, o co mu jde. I proto vyhledá jeho společnost a v nenucené zdvořilostní konverzaci ho osloví. Jak jinak, než pozdravem a pár úvodních slov na seznámení by s tím měl začít. Po celou dobu je navenek uvolněný a klidný. Jeho pohled napovídá, že ve skutečnosti si dává dobrý pozor a to nejenom na něj, ale i na zbytek okolo. Nemůže vědět, co má neznámý mladík v plánu a jestli je tady sám.
Když se zmíní o probíhající zábavě, je to, jenom pokračování toho, co má v úmyslu. Zjistit, co je zač. Ani na okamžik nevěří, že by tohle setkání bylo náhodné. Mužův souhlas s jeho názorem jej ubezpečí v tom, co očekával. Nebere jeho slova jako nějakou chválu, díky které by se mohl chovat povýšeně. Jsou pro něj konstatováním skutečnosti, kterou je jeho rodina pověstná. Chce z něj něco vytáhnout a tak jej pozorně poslouchá a sleduje, když mu odpovídá. Během toho upije trochu vína ze své sklenice.
"Když to říkáte..." Odvětí po té, když po něm chce potvrzení jeho slov. Ničeho takového se od něj, jen tak nedočká. Opět jej sleduje, když pokračuje. Ačkoliv by se jeho další slova mohla zdát nevinná a jako obyčejná slova chvály, ani na chvilku tomu nevěří. Není to náhoda, ví to. Je si tím jistý a nic ho, jenom tak nepřesvědčí o opaku.
"Ano?" Pozvedne v otázce, při které si jej měří mírně obočí i hlas na konci věty. "Víte toho o naší rodině poměrně dost..." Zkonstatuje. Hlavu trochu skloní. Tenhle muž mu přijde stále podezřelejší, s každým dalším proneseným slovem. I jeho tvář mu nedá pokoje a neustále se snaží přijít na to, proč se mu zdá povědomá, a proč má dojem, že by ho měl znát. Má to v mlze.
Když se mu muž následně představí, to jméno.... Je to jako úder blesku z čistého nebe. Henrik byl jeho bratr. Ten nejmladší, o kterého přišli kvůli nehodě a navždy to změnilo osudy jejich rodiny. Henrikova smrt to odstartovala. Zaostří na muže svůj pohled, ale to jméno, ta podoba... Netuší, jak by jeho bratr vypadal v dospělosti. Ztratili ho příliš brzy. Je to jen shoda náhod nebo krutý žert někoho, kdo se na jeho účet nyní dobře baví.
Svůj krátký šok, zaváhání, úvahy okamžitě skryje za své běžné chování. Na rty se mu vrátí jemný úsměv. Příjemný, ale o to nebezpečnější, neboť je stejně nevyzpytatelný, jako jeho majitel.
"Henriku, potěšení je na mé straně." Odpoví mu posléze zdvořile svým příjemným hlasem. "Máte hezké jméno." Pokračuje dále téměř plynule přejde k tomu, co má celou dobu v plánu. Něco se o muži dozvědět.
"Měl jsem kdysi bratra, který měl stejné jméno." Povídá dále klidně, docela nevzrušeně. "Kdyby vyrostl, třeba by vypadal jako vy..." Pokračuje dále v tom, co mu leží v mysli. "Povězte mi. Odkud jste?" Zajímá se. Ačkoliv je v tom mnohem více, navenek se projevuje, jen jeho na oko hraná zvědavost, kterou u něj probudil svým jménem.
Dříve, než může muž jménem Henrik odpovědět nebo jakkoliv reagovat, přeruší ho.
"Nechci vás, ale zpovídat bez patřičného pohoštění. Nabídněte si, co je vám libo." Vzpomene si na svou roli hostitele, kterou se vždy snaží udržet v té nejlepší rovině. Mírně se při tom pootočí. Nestojí totiž příliš daleko od stolu s občerstvením. Jsou na něm všemožné lahůdky, ale i nápoje, které jsou k mání. Při své nabídce poukáže volnou rukou právě ke stolu s občerstvením a dává mu možnost občerstvit se, co je mu libo.
Na svou otázku ovšem ani na vteřinu nezapomíná. Na druhou stranu, ale nikam nespěchá. Vše má svůj čas.

Henrik Mikaelson si veľmi dobre uvedomoval, že v prítomnosti jeho rodiny si bude musieť dávať pozor na to, čo vychádza z jeho úst. Musel si dávať pozor aj na to, ako sa správa. Nemohol nechať myšlienky len tak prúdiť hlavou a tým spôsobom dať najavo ten fakt, že by to mohla byť v skutočnosti pravda. Možno sa s nimi zahrával, to možno áno no nebol by jediným človekom.
,, myslím si, že zameriavať sa na minulosť je niekedy zbytočné. Alebo nemám pravdu? Nikto nevie ako by vyzeral niekto, kto zomrel.“ Smrť, to bolo pre ich rodinu niečo, čo bolo viac ako len nemožné. Zomrieť? Niekedy mal pocit, že to mu nie je súdené. Prešiel si tým obdobím, kedy bol mrtvym a nevedel nájsť tú správnu cestu. Prešiel si bolestivým obdobím zomierania.
,, nechcem vyzvedať, akým bol človekom. To nemám za potreby. A akoste povedali, možno mám nejaké tie skúsenosti? tak by som to možno povedal s vašou rodinou. Predsa len to nie je po prvýkrát, kedy ste mali možnosť zahliadnúť ma." neunikol mu takmer žiaden ples, večierok, ktorý bol pre ich rodinu dôležitým. No aj napriek tomu by si ho mnoho ľudí mohlo zmýliť s niekým, koho videl len zopárkrát. Niekým nepodstatným.
,, dalo by sa hovoriť o tom, že mám menšie skúsenosti s mužom, ktorým meno by vám mohlo byť povedomím." pozrel sa na neho. Nedal možnosť ani len na okamih prezrieť si jeho tvár, kde by sa mohlo niečo nachádzať. Emócie si skrýval tak pečlivo, že by si niekto mohol pomyslieť, že je skalou cez ktorú nič neprenikne.

,, ale záleží na tom? neprišiel som sem ako nepriateľ. Niekto, kto by vám chcel ublížiť. Nemám to v pláne a doposiaľ som nemal ani myšlienky k tomu smerujúcim." dokonca na tvári sa mu objavil malý úsmev, ktorý vonkoncom nebol desivým. Naopak, v tejto chvíli možno vyzeral v skutočnosti ako ten mladý chlapec, ktorý bol v ich živote podstatným. Vedel o tom, čo pre nich znamená rodina. A to isté pre neho znamenala rodina tiež aj napriek tomu, že s nimi nebol. No vedel o nich takmer všetko, sledoval ich kroky. henrik bol ako tieň svojho otca. Toho muža, ktorého nasledoval no po čase zistil, že nechce ísť rovnakým smerom.
,, Mikael mikaelson." povedal pomerne opatrným hlasom. Meno vyslovil s ľahkosťou a s patrným vznešením. Aj napriek tomu, že možno ich rodina sa obávala rodičov a prejavovala k nim niečo iné ako lásku on to neustále bral inak. Práve im mohol za to poďakovať. No henrik vedel, že skôr alebo neskôr si bude musieť vymyslieť príbeh toho, odkiaľ pochádza pretože mal pocit, že ak by hovoril niečo v tom zmysle čo zažil určite by to prišlo veľmi nápadné.
,, nemyslím si, že by bolo dôležité hovoriť o tom, odkiaľ pochádzam. Ako upír sa musím sústredovať na viac vecí, viac miest len z toho dôvodu aby ma vlastný démoni nedolapili. A taktiež aby to nebolo nápadným pre ľudí okolo mňa." povedal pomerne diplomaticky.

Bylo pro něj užitečné, poslechnout si nějaké názory mladého muže, se kterým se dal na dnešním večírku do řečí. Věří, že se tak o něm dozví více věcí, než z pouhých odpovědí na jeho otázky. Jestli-že se někdo zajímá o něj a o jeho rodinu, což bude i Henrkův případ, nemůže se divit, že se i on zajímá o něj.
S viditelným zájmem si poslechne jeho reakci. Mírně pozvedne obočí, v neurčitém gestu, když po něm chce potvrzení jeho slov. Pro něj jsou události z minulosti dosti důležité. Pamatuje si skrz ně, odkud pochází, na důsledky, které předcházely tomu, co postihlo jejich rodinu a navždy ji tak ovlivnilo. Nehodlá své důvody Henrikovi vysvětlovat. Na to se znají velmi krátce.
"Pro mě je minulost důležitým aspektem mého života. I mé rodiny." Odpoví Henrikovi. Při tom se na něj zadívá. Nepatrně cukne koutky rtů do stran v krátkém pousmání. Jeho oči při tom ovšem zůstanou vážné, neboť v jeho minulosti převládají smutné a tragické okamžiky nad těmi šťastnými a úsměvnými. "Připomíná mi, jak mohou některá rozhodnutí ovlivnit celý život." Dodá ještě na vysvětlenou. Nemusel by, ale chce, protože to zase tolik neprozrazuje, ale může povědět i tak svůj názor. Odmlčí se a dá prostor Henrikovi. Při tom jej pozoruje, ale ne nepřetržitě. Přelétne pohledem sem tam i nejbližší okolí, aby mu neuniklo něco důležitého. Vždy se snaží mít se na pozoru, aby mohl předejít nějakému nepříjemnému překvapení. Ví, že jeho rodinu pronásledují a přitahují, jako by byla magnet. Pozvedne pohár s vínem, který drží v ruce a trochu z něho upije.
Poslouchá Henrika, když mluví o jeho mladším bratrovi. Přivře mírně oči a jeho tvář zvážní. Spíše se nad tím mračí, neboť mu to připomíná právě ty bolestné chvíle, které se staly osudnými celé jeho rodině.
"Na tuto otázku bych vám nemohl odpovědět, i kdybych chtěl." Odvětí po té tišším kapku přiškrceným tónem hlasu. "Můj bratr zemřel velmi brzy. Netuším, jaký by byl člověk, kdyby mohl vyrůst, dospět." Zaměří se nejprve na první část Henrikových slov. K těm dalším se nevyjádří slovy, přesto se mu i díky ním potvrzuje, že toto "setkání" není náhodné.
"Příliš mne přeceňujete." Pousměje se záhy na oko rozpačitě a na chvilku uhne pohledem dolů a pohlédne do své nedopité sklenice s vínem. "Setkávám se denně se spoustou lidí a vídám tolik tváří... Nemohu si všechny pamatovat..." Pokračuje a v jeho tónu zaznívá i lehký náznak omluvy. Při svých slovech zvedne pohled opět k Henrikově tváři a v očích mu malinko jiskří. Přesto se tváří seriózně a upřímně, jako by svá slova myslel skutečně od srdce. Ve skutečnosti, ale nyní trochu blafuje. Poví to úmyslně. Chce vidět Henrikovu reakci. Ne, že by se ho chtěl dotknout nebo urazit. To nemá zapotřebí. Přesto doufá, že se mu třeba povede odhalit malinko z toho, proč ho dnes oslovil. Když jak říká, už jeho rodinu zná a navštěvuje jejich večírky.
Ví, že by mu na přímou otázku nemusel odpovědět pravdivě a on by to ani nemusel poznat. Takhle se mu snad podaří zjistit něco více.
Henrik pokračuje a opět něco nakousne. Zadívá se na něj s jasnou otázkou v očích, když se nevysloví jasně. Nemá rád, když někdo chodí kolem horké kaše. V Henrikově případě má stále silnější pocit, že to dělá úmyslně. Zkouší ho. Hraje si s ním? Neví ovšem, proč? Přesto se dnes obrní trpělivostí a klidem a rozhodne se přistoupit na jeho hru. Kam se dostanou to se uvidí.
"Prozradíte mi to jméno?" Zeptá se jej, když se Henrik odmlčí a tváří se nepřístupně. On má na tváři jemný zdvořilý úsměv, který nosí na večírcích jako masku. Své skutečné dojmy a pocity ukrývá pod ní.
Nechá Henrika domluvit, ačkoliv to, co nyní vypouští z úst. Přijde mu od něj trochu naivní tvrdit něco takového. Jestliže už s nimi má nějaké zkušenosti, jak tvrdí, tak by měl vědět, že on na slova moc nedá.
"Bez urážky, Henriku, ale takových slov jsem už slyšel tolikrát..." Odvětí proto sice klidně a mírně, ale přesto tak dává jasně najevo, že si jeho důvěru bude muset zasloužit trochu jinak, než několika slovy.
Stále neví, proč jej oslovil a zdá se mu, že to Henrik trochu protahuje, možná více, než by bylo vhodné. Chce ho znovu požádat o to, aby mu prozradil, o kom mluví, ale Henrik ho předejde. Jakmile vysloví jméno jejich otce, okamžitě je ve střehu. Okamžitě se rozhlédne kolem sebe, jako by čekal, že se odněkud vynoří a začne masakrovat jejich hosty s úmyslem zabít je. Probodne Henrika ostrým pronikavým pohledem svých hnědých očích, ve kterých se varovně zablýskne. Jeho tvář je najednou smrtelně vážná.
"Co máte společného s tím mužem?" Zeptá se ho po té na rovinu, aniž by přerušil jejich oční kontakt, se smrtelnou vážností. Sklenici, kterou drží v ruce, položí na stůl, vedle kterého stojí. Od okamžiku, kdy z Henrikových úst zaznělo jméno jeho otce, se zaměří výhradně na to. Ostatní konverzace pro něj pozbude lákavosti či zajímavosti. Jeho priority jsou teď jasně seřazené. Pak jej něco napadne. Dříve, než mu může Henrik odpovědět, jej zastaví gestem pozvednuté ruky.
"Měli bychom si promluvit někde v soukromí." Při tom kývne hlavou mírně k jedněm dveřím vedoucím z místnosti do jednoho ze salónků. "Pojďte se mnou, prosím." Požádá Henrika a pozvedne ruku ke dveřím, aby šel první. Přestože zůstává dál vážný a soustředěný od chvíle, kdy doznělo Mikaelovo jméno, stále je galantní a příjemný hostitel. Přesto, kdo jej zná, za jeho zdvořilostními frázemi vycítí, že je to vlastně požadavek, který by neměl být odmítnut. Pozoruje Henrika a přemítá, jestli tuto skutečnost vytuší nebo ji naopak zná, když má již ty zkušenosti. Přesto nehne brvou a tváří se i nadále stejně, dobře ukrývající své pocity.