Klaus Mikaelson

Nad jeho slovy si pobaveně odfrkla a raději se zadívala jinam, aby se na něho v tu chvíli za toho tématu nemusela dívat. „Hodláš mi tvrdit, že jedna noc s nějakou cuchtou by mě odtud vyhodila? Teď jsi to řekl, jako bych byla tvou milenkou a tak snad patřila do tvé postele já…“ Zakroutila nad tím nevěřícně hlavou a dále se držela. Snažila se víc, ačkoliv jí pomalu docházelo to, že jí to všechno stejně nežere. Zároveň ji ale ani neopouštěl tak divný pocit, jako by ji čekalo osamocení, po kterém nijak netoužila. Z nějakého důvodu se toho skutečně bála. Snad proto, že takový strach měla, i co se jejího Nejdražšího týkalo a zvěstovala tím také budoucnost jejich. Nehodlala ale před Klause padnout na kolena a prosit ho, aby jí dal slib, že to nikdy neudělá. To bylo už pod její úroveň. Ani on tedy ale nebyl jediným paranoidním z dvojice. Dále se na něho podívala s úšklebkem, že zase tak moc náročná a vybíravá přece není a nechala to bez komentáře. Při té další poznámce ho ale lehce plácla po té natažené ruce a opět zakroutila hlavou. Kdo by si ale na ten úpadek lidí vůbec stěžoval? Jen celý svět vlastně táhnout ke dnu. Aspoň jsou prospěšní svou krví, když ničím jiným. Sedm mužů z padesáti tří mluví za vše…
Trochu vykulila oči, jakmile si dala do pořádku, co vlastně řekla a uviděla také jeho více než překvapenou reakci. Tedy se to pokusila zakecat. Samozřejmě původně chtěla mluvit o Elijahově snaze, ale nejspíš zahlcená předchozím tématem se popletla. Nakonec se jí to ale snad i podařilo. „Ano. Někdy snaží… Až moc.“ Dodala docela zdráhavě nakonec, než si ještě stačila odkašlat (zřejmě z toho nedorozumění) a vyjadřovat se k tomu dál nechtěla ani trochu, ač jak později značil její pohled mířený doprava, rozhodně zaputovala do vzpomínek. Raději to ještě zapila a těšila se, až jí poví více o svém domově. Nebo alespoň tom, jak to tam dříve aspoň trochu vypadalo. „Vikingská osada… Tos musel vypadat jako Zlatovláska. Pletli jste si všichni navzájem vlasy?“ Zeptala se ho s určitou dětskostí v hlase, kterou ho však jen chtěla provokovat ještě více a snad by si i nějaký pohlavek zasloužila. Usmívala se, dokud k ní o tom místě nezačal promlouvat tak negativně. „Mrzí mě, že máš na to takové vzpomínky. S takovou se mi tě tam ani nechce táhnout…“ Pohladila ho velice krátce po noze, jako by ho tím ještě ujišťovala a potom se rychle stáhla. Snad aby to nevzal nijak špatně.
„To není rada. Říkám ti to jen pro mé osobní potěšení…“ Nevinně se na něho zaculila s tou jeho rukou ze své a pak jej pustila, načež se zvedla. Začala se pokojem procházet jako za přelomu patnáctého, šestnáctého století v zahradách, kde vyrůstala. „Ó, ale oni používají také různá nářadí! I když vidět tě trhat kytky ručně i s kořeny, to by byl pohled skoro jako pro Bohy…“ Zasmála se a trocha tekutiny zlatavé barvy skončila v jejích útrobách. Prsty se dále dotýkala zdi, jak místnost obcházela a hlavu mírně naklonila na pravou stranu do místnosti. Opět se nechala unést a zavřela na pár vteřin nebo i už dokonce minutu oči. „To zajisté máme.“ Odpověděla mu s úsměvem, zatímco si snažila vybavit to, jaké bývaly na dotek právě ty pečlivě zastřihnuté keře. Stejnou odrůdu za další léta nikde nestačila najít. Ne že by se rozhodla začít se zahradničením ona sama nebo si to tak znenadání chtěla vybudovat na jednom ze svých pozemků, ale měla ráda také vůni toho zázraku přírody a na ni už téměř dočista zapomněla. Vcelku jí chyběla. Opět se pousmála, když zaslechla jeho kroky, které vedly za ní a oči zase otevřela, ačkoliv k němu určitě nestála čelem, ale právě naopak. „To já vím. Tak jen aby sis to pamatoval a nesnažil se to někdy porušit… Asi bych potom z tebe byla celá zklamaná.“

Lehce povytáhne obočí nad jejím dalším výlevem týkající se té upírky. "Já nic takového neřekl, to jsi v tuhle chvíli říkal ty. Jediné za čím si já stojím je to, že se ti nelíbí jakákoliv přítomnost ostatních žen kolem mě a tohle mi to jen potvrdilo." Pronese zcela s klidem. I přestože je rozhodně žena, která se mu líbí, bere jí především jako kamarádku a nemá nějakou nutkavou potřebu jí dostávat do postele za každou cenu. Jendoduše v ní nevidí tuctovou ženu, se kterou by si chtěl užít a pak jí odhodit, jako to často dělá. Ona pro něj zkrátka znamená mnohem víc. Na malý moment zavře s povzdechnutím oči, než k ní zase zvedne svůj pohled. Už jí potrápil dost a ona to začíná brát až moc vážně. "Lásko, nemáš se čeho bát. Neplánuji tě za nikoho vyměnit." Pronese nakonec. Za nic z toho, co jí řekl, se nehodlá omlouvat, jen to chce v tuhle chvíli už uvést na pravou míru a ujistit jí, že se opravdu nemusí ani trochu cítit ohrožená. I kdyby si někoho náhodou našel, což nemíní, ale kdyby, nic to nemění na tom, že už má své vyhrazené místo v jeho srdci, který nikdo nenahradí, a proto jsou její obavy naprosto zbytečné. Možná že tohle už nevyslovil nahlas a možná že to ani nevysloví, ale on je o tomhle přesvědčen a nejspíše by musela snad ublížit jeho rodině, aby se jí rozhodl vymazat ze svého života a to si je jistý, že též nehrozí.
Ve chvíli, kdy přišlo téma na Elijaha, ještě si jí přeci jen nedůvěřivě změřil pohledem, ale stejně jako ona, i on se rozhodl nad tím nepozastavovat. Pokud spolu přeci jen opravdu něco měli, on to vlastně vůbec nechce vědět. Proč? Možná že i v něm by se objevil jakýsi střípek žárlivosti. Nakonec se mu ani nelíbilo zrovna dvakrát, když tančila s jinými muži, natož kdyby měla něco s jeho bratrem. A i přestože by se snažil tvářit nad věcí tentokrát on, ve skutečnosti by to v něm nejspíše dost hlodalo a kdo ví, jestli by to s tou svojí nekončící paranoiou nebral dokonce jako jakousi zradu a jeho bratr ještě neskončil zabodnutý s dýkou v hrudi v jeho vlastní rakvi. Proto na to už tedy ani neodpověděl jediným slovem a místo toho si ještě upil skotské a zaměřil se na jejich další téma. Nad její otázkou musel zavrtět lehce hlavou, při čemž do ní i lehce šťouchl."Holt byla jiná doba." Na její otázku už radši ani neodpověděl. Ale ano, měl zkrátka dokonce i on dlouhou řadu let dlouhé vlasy a v tuhle chvíli by to rozhodně už neměnil. Ušklíbne se nad jejími dalšími slovy. "S tím si nedělej starosti. Rád si připomenu místo, kde jsem zabil svou matku." Mimo jiné tam sice například umřel i jeho pravý otec, kterého našel jen pár chvil po jeho smrti, ale smrt Esther jeho rukou byl pro něj uspokojivý pocit. V ten moment, co to ovšem řekl si uvědomil jednu zásadní věc, tuhle informaci nikdo neměl vědět. K Darii byl někdy opravdu sdílný až moc a v tuhle chvíli by snad mohlo i hrozit, že by se to dostalo k jeho sourozencům od ní, kteří by mu takovýhle čin nemuseli odpusti. Trochu doufal, že tuhle informaci snad přeslechla, ačkoliv jakáje pravděpodobnost. "Chci říct, že jednoduše nebude problém se zastavit i tam." Dodá rychle, jakoby to chtěl snad zamluvit. Tohle bylo jen jeho tajemství, o kterém dobře, věděl ještě Mikael. Jak by také ne, když úmrtí Esther svedl právě na něj.
"Jak jsem řekl, kytičky ti seženu, jen ne tak, jak by sis to nejspíše představovala." S tím neměl nejmenší problém. Pokud chce květiny do svého pokoje, má je mít a nechá jí je i pravidelně měnit, ale ať z něj nezkouší dělat zahradníka nebo květináře. "Pokud tolik nutně toužíš po čerstvě natrhaných květinách, prosím.." Mávne rukou ke dveřím. "Sežeň si je." Možná za něco takového by ho opět čekalo kárání od Elijaha, ale věděl, že Daria si to tak nevezme. Nakonec když vstane projde kolem ní a když prochází, jen letmo jí pohladí po zádech, než dojde až k balkonovým dveřím, které otevře a vstoupí ven, odkud má výhled na noční francouzskou čtvrť, která i v tuhle večerní hodinu byla jednoduše pro něj nádherná. "Své sliby, které dám, vždy dodržuji. Nemusíš se obávat, že bych to plánoval obejít." Pronese, načež se opře lokty o zábradlí a sklenku svírající v ruce si položí též na zábradlí, ačkoliv jí pochopitelně stále přidržuje. Byla by přeci jen škoda, kdyby mu spadla a přišel tak o drahý alkohol.

Porozuměla tomu, že si sama zkazila to, mít nad ním navrch – alespoň v tomhle ohledu. Semkla rty pevně k sobě a pohledem se zaměřila na některý z obrazů naproti sobě. Muselo už být více než dost znatelné, jak moc jí to je nepříjemné. Prohrála a ještě k tomu z toho důvodu, že se zkrátka v tu chvíli neuměla držet. Bylo to něco, co se učila opravdu dlouho a před většinou v tom byla geniální, ale tentokrát bůhví proč selhala. Ovšem také po něm něco mohla hodit, čemuž se snažila zabránit. Raději se zamyslela nad tím, jak se s několikrát zmíněnou upírkou vyspí, ačkoliv to pro stejné pohlaví v té době nebylo zrovna zvyklostí a pak po něm hodí její skutečně mrtvé tělo, klidně i orestované na slunci. Rozhodně by to bylo lepší než jim tam něco rozbíjet, no ne. Ačkoliv se ji potom snažil ujistit o tom, že jí nic nehrozí, stále jí to v hlavě příliš šrotovalo a ta slova si moc nepřebrala. Už v ní ten nějaký strach vzbudil a ona z části přestala vnímat, ač se to tak později díky mnoha úsměvů a smíchu nemuselo zdát. Nějak to v ní hrklo.
Jméno jeho bratra bylo z jejich úst tatam a ona se tomu ani trochu nedivila. Dost možná za to ale byla také ráda, kdo jen by se takto chtěl bavit o členovi své rodiny v této souvislosti? Jak do ní drcnul, jen se usmála a věnovala mu jeden z delších pohledů, jak se vlastně snažila se ho s těmi vlasy představit. „No… Jistě ti to slušelo. Máš na to tvář.“ Dořekla to s mírně našpulenými rty a přivřenýma očima. Sklenka s alkoholem se jí opět blížila k ústům, jako by to vlastně považovala za vodu. Napila se ve chvíli, když se rozpovídali o tom městečku Mystic Falls a on jí prozradil něco, o čem neměla ani tušení. Okamžitě po něm šlehla pohledem. Naneštěstí se nijak tím pitím nezadusila, jen docela těžce polkla a jako tázavě se na něho zůstala dívat, jestli k tomu dostane ještě nějaké informace. Sama o jeho minulosti vlastně tolik nevěděla, přestože se to tak mohlo zdát, protože jí přišlo nevhodné se vyptávat. Věděla jen o Mikaelovi, který je všude možně po světě nahání a nepřeje jim šťastný konec. A stejně toho k němu znala docela málo. „No dobře. Já jen aby tě to nějak nesebralo…“ I když jí by to vlastně ani tolik problémů nečinilo, pokud by se nerozhodl jít po krku zrovna jí. Populace obyvatel tam by však mohla rapidně klesnout. Vědět do budoucna, že se tam budou později zabývat právě jejich nadpřirozeným druhem a snažit se je všechny polapit, snad by se tam ani nevydávala.
„Prosím tě… A to, že mi je nenatrháš ty, musí nutně znamenat, že vlastně čerstvé nebudou?“ Chytla ho přímo za slovo a tak se ho i úplně mimochodem zeptala. Proč taky ne. „Jen ne levandule, prosím.“ Docela s vyslovením toho druhu rostlinky nakrčila nos a raději vzpomínala na pradávnou vůni, která naneštěstí nepocházela z květů. Kdyby ano, snad by se tento druh i udržoval dál. Na jeho dotek nikterak nezareagovala, klidně si prošla celou místnost, až dokud nedorazila k němu na balkoně. „To já vím… Jen tě škádlím.“ Obeznámila ho, kdyby to náhodou nevěděl a postavila se z části za něho, než přešla blíže k zábradlí a vměstnala se vedle něj. Dlaní mu ještě sama přešla po zádech, až ji ale nakonec nechala setrvat na jeho rameni a naklonila se k jeho uchu. „To město čekalo na tebe.“ Poznamenala k němu šeptem, aby mu případně ještě náladu zlepšila a jestliže se na ni podíval, usmála se. Poté se od něj mírně odtáhla, přestala na něho sahat a jen se zadívala kamsi do dálky.

Opravdu by se celou touhle situací dokázal ještě bavit pěkně dlouho, ale když viděl její reakci, přeci jen se s tím rozhodl přestat. Kdo ví ovšem, kolik žen kvůli téhle jeho provokaci ještě přijdou o svůj život. Přeci jen je velmi malá pravděpodobnost, že si dá jen tak pokoj. Alespoň do doby, než mu Daria přizná pravdu, kterou ví sice už on moc dobře sám, ale rád by to slyšel přímo od ní. Jenže ona si pořád tvrdohlavě stojí za svým a tak by se měla připravit, že využije spousta situací k tomu, aby jí trochu potrápil a spustil opět tu její žárlivost. Paradoxem ovšem vskutku je, kdyby Daria chtěla, podařilo by se jí zajisté totéž probudit i v něm. Akorát že jeho trpělivost by s největší pravděpodobností byla mnohem kratší a muž, o kterém by mluvila, by brzy skončil někde ležet v kaluži své vlastní krve. Klidně veřejnosti na očí. Bylo by mu to v tu chvíli v zápalu vzteku vcelku jedno. A rozhodně by daná osoba skončila mrtvá na očích Darii, možná by jej přišpendlil například na dveře jejího pokoje - samozřejmě zevnitř. Přeci jen se po domě pohybuje i malé dítě v podobě Marcela, který nemusí vidět všechno. Ačkoliv smrt někoho již viděl, dokonce způsobenou jeho rukou, opravdu se nepotřebuje procházet po domě a vidět na dveřích mrtvoly.
Protočí lehce očima nad její poznámkou o dlouhých vlasech. "Jistě se k tomu vracet nehodlám." Odvětí. Pak už ovšem začal to nešťastné téma, o kterém ona nic neměla vědět. Původně jí k tomu nechtěl už nic dalšího říct, ale ve chvíli, kdy na sobě cítil její pohled, který byl plný otázek, rozhodl se přeci jen rozmluvit. Nechce riskovat, že by se šla ptát Elijaha nebo Rebekah, kteří o tom vůbec nic neví. "Tohle není něco, o čem jsem chtěl mluvit, ale když už to víš, potřebuji, abys mi slíbila, že o tomhle rodinném drama neřekneš nikomu a už vůbec ne mým sourozencům." Podívá se na ní zcela vážně. Stále by jí mohl ovlivnit a kdo ví, možná, když její reakce podle něj bude neadekvátní, tak to třeba nakonec ještě udělá, ale věří jí a měl by jí přeci dát šanci. "Přinejhorším si zalezu do kouta a budu trucovat." Pronese s pobavením v hlase. Do kouta by si nakonec ale přeci jen zalézt mohl - do nějakého tmavého, kde bude dostatek soukromí k trucování, které by nejspíše probíhalo tak, že by vysával život z jednoho člověka po druhým. Ačkoliv je velkou pravdou, že tohle zvládá dělat i bez toho, aniž by musel někde trucovat.
Nad její poznámkou, kterou ho chytla až moc za slovo jen zavrtí hlavou. Daria je opravdu jedna z mála lidí, která mnohokrát použije jeho vlastní slova proti němu a je lepší se s ní nedostávat do slovní přestřelky, což on samozřejmě naprosto nerespektuje. Proto když už se hádají, jsou jejich hádky vydatné. "Dobře, nebudou to levandule. Sporýš bude lepší volba?" Ještě naposledy se na ní podívá s úšklebkem na tváři, než se opře o balkon a užívá si ten nádherný výhled. Co se těch květin ještě týče, samozřejmě do její ložnice plánuje nejspíše sehnat růže. Ty přeci jen nezklamou a ani neurazí, proto jsou tak vhodnou volbou. "Ano, to ty umíš dobře. Sám jsem zvědavý, kdy tě začnu mít už plné zuby." Pronese s lehkou nadsázkou. V tuhle chvíli jí prakticky jen vrací ránu. Ve skutečnosti jí totiž nemá nic co vyčítat a ví, že jen tak plný zuby jí opravdu mít nebude, protože jí zkrátka nic nedaruje a tak se škádlí navzájem. Když ucítil její dotek, lehce ho to donutilo se narovnat v zádech, avšak jinak žádnou reakci to nemělo. Nakonec zrovna oni dva se sebe navzájem dotýkají poměrně často, že na to už musí být víc než zvyklí. Při jejím šeptu svůj pohled přeci jen na ní odvrátí, při čemž i jemu na tváři hraje drobný úsměv. "Jsem rád, že mi při těchto velkých plánech budeš stát po boku." Řekne jako odpověď, tentokrát již bez jakékoliv ironie nebo něčemu podobného. Mínil to zcela vážně a mimo svou rodinu by po svém boku neviděl nikoho raději, než právě jí.

Popravdě nečekala, že by jí k vraždě jeho matky pověděl něco více podle toho, jak se předtím tvářil. Zdálo se, že chtěl mezi jejich ne zrovna příjemnými přeřeky Vesmír nastolit rovnováhu a ona akorát přišla na řadu jako první. Brzy však přišla na to, proč v tom pokračoval a chápavě pokynula hlavou. Tedy… Na jednu stranu se jí to zdálo vůči nim docela nespravedlivé, pokud o tom nevěděli, ale na tu druhou to vůbec nebyla její věc. A už vůbec neměla informace k tomu, aby ho snad i za ten čin nějak mohla soudit. Napodobila tedy jeho vážný výraz ve tváří a letmo při svých slibech pohnula malíčkem na ruce, kterým se nakonec lehce poškrábala po bradě. „Dobře. Slibuji ti to.“ Dále se na něho ještě chvilku upřeně dívala, aby si ji mohl přečíst, zda lhala nebo ne a potom se už nechala konverzací strhnout zase dále. Tentokrát k docela zábavné představě o tom, jak by to za jejich výletu do Mystic Falls mohlo probíhat, kdyby jej až moc zahltily vzpomínky a on je zase začal prožívat jako tehdy kdysi. „A házela bych ti tam po pár hodinách jídlo?“ Zašklebila se s těmi slovy, když si představila, o kolik žen by to město přišlo. Jen to ne. Ještě by ji s tím provokoval natolik, že by se po něm vrhla. A to sice v ne zrovna dobrém smyslu. Tak tedy přicházely v úmyslu jen mužské oběti. Stejně by si takové obstarala snáz, a koho by on rád k ukojení svého mrzutého hladu držel v náručí, by šlo mimo ni. Ber nebo nech být a trp si hlady sám.
Zastavila se u stěny a po jeho poznámce pobaveně vydechla, o smích se ale nejednalo. „Ano, prosím. Ráda si jej přidávám také do čaje. Na posilnění imunity.“ Odvětila mu seriózním tónem a poté k němu klidně došla. Dokonce se nachytala, jak ho několik vteřin pozorovala jen při tom, jak se kochal tím městem a pousmála se, načež se tím pohledem začala kochat taktéž. Bylo by lží, tvrdit, že to místo v Louisianě nebylo krásným a svým způsobem velice originálním. Počasí tam zrovna bylo opravdu hezké. Neměla ráda dusna a přílišné horko, teplota především přes noci jí vyhovovala maximálně. Taková, kdy je teplo snesitelným, ale zároveň osobu ovívá studený vánek, který není nepříjemným – především ne v této kombinaci. Koutky jí trochu cukly, když si stačila všimnout toho jeho napřímení se, jako by ho snad za jeho postoj kárala a přitom to tak vůbec nebylo.
Málem se o něj také ještě opřela bradou, kterou by teda položila na ruku, kterou nechala nějakou chvilku na jeho rameni. Nějak však sebe odmítla, aby se ta chvíle stala ještě intimnější a proto to neudělala. Při jeho reakci se ještě sama pousmála a sama se oběma rukama před sebou zlehka opřela o zábradlí. „Já vím.“ Pověděla to velmi jistě, ale skutečně ji ta slova potěšila. A vůbec, v ten den si dával na slovech prohozených jejím směrem záležet nějak moc. „Tak by sis ovšem měl hlídat mě společně s Kolem. Jestliže totiž padne jeden z nás, už se nevrátím. Ledaže bys objevil čarodějku praktikující zmrtvýchvstání. Doufám tedy, že by ses mě pokusil vrátit…?“ Podívala se zpět na něho s přimhouřenýma očima, aby dobře zvážil svou odpověď. „Musím se přeci dožít toho, až z tebe bude mít respekt úplně každý… Kromě mě.“ Usmála se, jako by vlastně nic neřekla a ještě nevinně pokrčila rameny.

Původně to vskutku ani neplánoval, ale celou situaci přehodnotil ve chvíli, kdy si uvědomil, že Daria by mohla se ptát dál a tak by jeho sourozenci se mohli doslechnout něco, co má zůstat tajemstvím. Nedovede si totiž představit, jak by reagovali na tuhle skutečnost. Oni přeci jen k matce měli poměrně kladný vztah, a tak se obává toho nejhoršího - že by ho jednoduše zavrhli, stejně, jako to udělal například Mikael. Ačkoliv se snaží působit nad věci, samota a to, že zůstane sám je něco, co ho děsí nejvíce. Možná že právě i proto si v tuhle chvíli hlídá tolik Darii a nebo od Rebekah odhání každého, kdo se k ní přiblíží. Nechce, aby jej opustili. Na její slib, přikývne. "Děkuji.Obávám se, že moji sourozenci by tohle nenesli zrovna dobře, ale pro vysvětlení... Jak jistě víš, nejsem Mikaelův syn, můj pravý otec byl vlkodlak a to se s prvním zabitím poté, co jsme se stali upíry i projevilo. Esther svázala tu vlkodlačí část, díky čemuž potlačila veškeré výhody i nevýhody vlkodlaka a znemožnila mi tak být prvním hybridem na světě." Po celou dobu vyprávění své temné minulosti upírá svůj pohled na město. "Ze vzteku jsem jí zabil a její smrt hodil na Mikaela, abych donutil své sourozence dát se se mnou na cestu." Teprve v tuhle chvíli svůj pohled přesune na svou společnici. "Možná to není ten nejlepší čin, který jsem za ta staletí udělal a rozhodně se nemůžu chlubit titulem syn roku, ale tak či onak je to něco, co se nesmí moji sourozenci dozvědět. K naší matce měli trochu jiný vztah, než já." Je to možná až děsivá skutečnost, ale pravdou je, že svého činu nijak nelituje a kdyby na to přišlo, zabil by jí klidně znovu. Je poháněn nenávistí ke své matce, která ode dne, kdy jí zabil stále jen roste a růst snad ani nepřestane. Ušklíbne se při její poznámce. "Na to bych spoléhal. Vždycky bych ti včas řekl, na jaký typ ženy mám zrovna chuť." Odpoví jí, při čemž opět musel zmínit ostatní ženy. V tuhle chvíli ovšem o nich mluvil spíše jen jako o jídle.
"To nebude problém. Takže ti mám na každé ráno zajistit i čaj z čerstvého sporýše?" Zeptá se jí s vážnou tváří, byť se jedná jen o jakýsi žert. Žádný sporýš jí ale opravdu dávat nebude. Jednak jí tím nehodlá ubližovat a druhak jí nehodlá dávat imunitu vůči jeho ovlivnění. Člověk nikdy neví, kdy se to může hodit a pokud nenastane nějaká situace, kdy se mu bude ovlivnění hodit i dokonce na ní. Nebude to dělat rád, ale někdy jsou situace nevyzpytatelné například právě ta, jenž se stala s jeho přeřeknutím před chvílí. I když ovlivnění zvažoval, nakonec se přeci jen umoudřil s tím, že jí bude věřit. Pokud by si totiž nezasloužila jeho důvěru ona, tak už snad nikdo.
Pravděpodobně i kdyby se opřela o něj bradou, nic by si z toho též nedělal. Někdy jsou jejich doteky opravdu natolik intimní, že by jeden pochyboval o tom, že jsou pouze přátelé, kteří si společně opravdu nezkracují dlouhé večery. Ušklíbne se nad její další poznámkou."Dokážu být dost přesvědčivý, když chci něčeho dosáhnout. A když ne přesvědčivý, tak nekompromisní. Zajisté bych našel způsob, jak tě přivést zpět. A když ne já, tak Killian by se určitě také vynasnažil." Neví, jak to ti dva mezi sebou přesně mají, ale myslí si, že by se Killian jen tak nesmířil s tím, že by byla mrtvá a alespoň se nepokusil jí získat zpět. Nakonec se dokonce i zasmál. "Je až k neuvěření, že budeš jedna z mála, který tohle bude procházet." Odstoupí od zábradlí a přejde tak, aby byl po jejím druhém boku, ovšem tak, že zůstává malý krůček za ní. Ručku, ve které nedrží sklenku položí na její pas a rty se nakloní k jejímu uchu. "Nebo bych snad měl zajistit, abys i ty měla respekt?" Šeptne do jejího ucha. Získávat si u ní respekt by byl u ní ovšem nadliský úkol. Totiž respekt takový ve smyslu, aby si k němu nic nedovolovala a snad se ho i obávala. Jinak se samozřejmě v tuhle chvíli oba dva respektují v mnoha ohledech dost navzájem.

Při slově „vysvětlení“ sebou mírně cukla a více než zaujatě se na něho zadívala. Zajímalo ji, co za tím vším bylo, aby se člověk jen tak rozhodl zabít člena své rodiny; a především někoho, kdo mu daroval život. Jak ale později poznala, jak mu ta žena dokázala dát, tak mu také mnoho dala, ačkoliv se to jako spousta možná na první pohled nemuselo zdát. Možná by to ani nebylo dostatkem důvodů spoustě lidem, ale zrovna jemu ano a Daria se jej snažila pochopit. Když o tom hovořil, přišla na to, že to bylo něco, po čem skutečně toužil. Asi by si sama neuměla představit, vědět o tom, že má člověk v sobě ještě druhou část, která by jej činila mnohem silnějším, ale nebýt schopen ji probudit. Ne vlastní vinou. Vydala ze sebe opravdu kratičký a tichý povzdech až, jakmile zmínil to, jak hodil právě na Mikaela a jedině tak byl schopen se svými sourozenci odejít. Možná očekával, že se mu bude do očí dívat ještě stále, ale v tu chvíli se obrátila k městu ona. Nevypadala ovšem na to, že by se chystala někomu z nich cokoliv říct. Byla to tisíciletá historie, se kterou neměla nic společného. Zároveň by bylo nevhodné se do toho motat a ještě navíc když šlo o jejího přítele. Aniž by se na něho opět podívala, posunula ruku po zábradlí jeho směrem a pak ji lehce položila přes jeho dlaň, kterou vzápětí i jemně, ale přesto svým způsobem pevně stiskla. To mu snad jako odpověď stačilo k tomu, že se v tom opravdu nehodlá více šťourat – přinejmenším tedy ne před zbytkem jeho rodiny. Tu ruku stáhla zase zpátky k sobě, až když začal být vybíravý ohledně jídla, které mu předhodila v návrhu a zasmála se. „Neboj se, všechno bude…“ Uculila se a v hlavě přemítala nad tím, jak by mu vždy dohodila přesně ten typ, který požadoval, akorát ve formě opačného pohlaví a jemu stejného.
„Ach ano, prosím. Je tím jediným, co mě dokáže po ránu probudit…“ Každé z těch slov vyřkla tak dramaticky a přesto vážně, jak se jen dalo a každý povzdech přehrála. Do toho se lehce prohnula v zádech, jako by se protahovala a koukla se zpět na něho. „Ty si snad nedáváš říct?“ V očích jí pobaveně zajiskřilo a opřela se o zábradlí více. Dokonce i trochu upila ze skleničky, než opět změnila polohu a začala se opírat zrovna o něho. V té poloze nakonec setrvala déle, než vůbec plánovala, když se zdálo, že mu to nevadilo ani trochu, ale po pár minutách mu přeci jen zase dopřála tu trochu prostoru, co měl předtím. Ze svého místa vedle něj ovšem vůbec nemizela. Jeho zmínka o Killianovi ji zkrátka donutila se znovu usmát a na vteřinu sklopila pohled, než se zahleděla zase do jedné z ulic, na které měli možnost dohlédnout. Více k tomu ale neřekla, s jeho odpovědí byla více než spokojena. Jemně si skousla spodní ret, který do pár vteřin zase pustila, jakmile ji vzal kolem pasu a ústy se nacházel poblíž jejího ucha. S odpovědí si chvíli počkala, jako by ještě zvyšovala napětí mezi nimi. Volnou ruku také stáhla ze zábradlí a pohnula s ní za sebe, až ji nakonec přesunula přímo na jeho hruď a po té prsty velice pomalu začala klouzat dolů, kde nakonec zaplula přímo na jeho košili pod další látkou. „Můžeš se o to určitě pokusit… Ale s tvým úspěchem bych zrovna nepočítala.“ Velmi podobný pohyb zopakovala po jeho boku. Pak už ruku začala stahovat k sobě, ledaže by ji za ni chytil a zarazil tak.

Celkově jeho životní příběh může znít jako velmi špatný scénář pro nějakou divadelní hru. Narodí se jako nemanželské dítě, aniž by o tom někdo, kromě jeho pravých rodičů věděli. Jako dítě je týrán mužem, o kterém si myslel, že je to jeho otec. Je proměněn v monstum, následně pravda vyjde najevo, je kvůli tomu prokletý svou vlastní matkou, tu ze vzteku zabije a hodí to na muže, o kterém si po celou dobu myslel, že je to jeho otec, načež se je on rozhodně nahánět po světě - totiž zejména jeho, aby ho mohl zabít. Kdyby on tohle nezažil a vyprávěl mu to někdo jiný, snad by ani nevěřil, že by někoho mohl potkat až takhle nešťastný osud. S někým se ovšem osud nepáře a on je toho příkladem. Ačkoliv i navzdory tomu životu plného neštěstí by svůj upíří život měnil snad jen za to, aby byl hybrid. Netouží ovšem po čistě vlkodlačí nebo upíří stránce. Bez ohledu, že mu Ether opravdu spoustu vzala, to, že je proměnila v upíra je ve skutečnosti snad jediná věc, kterou jí je víceméně ochotný odpustit, protože tenhle život mu začal vyhovovat. Díky upírství si může dokazovat moc, kterou má, obzvláště vzhledem k tomu, že je pvním upírem. A moc je něco, po čem od určité doby hodně prahne. Staví si vysoké cíle, má ambic a to ho neustále pohání kupředu. A rozhodně se už nenechá nikým utlačovat. Možná právě tuhle jeho povahu částečně způsobili i komplexy z dětství. Přeci jen jako dítě byl on ten slabý. Ten, který nedokázal ani ulovit jelena za pomocí luku a šípů a nyní? Nyní je na vrcholu samotného potravního řetězce a zbavil by se kohokoliv by chtěl. Krátce svůj pohled přesunul na jejich ruce, které se na krátkou dobu dotýkali, ale nijak se k tomu nevyjadřoval. "O tom nepochybuji. Přeci bys mě nezklamala." No kdyby to nebylo podle jeho představy, co si budeme, své oběti by si levou zadní obstarával i sám a s tím by už Daria nic neudělala, než sledovala jak si s nějakou ženou hraje jako kočka z myší, než jí nakonec zakousne - v tomhle případě doslova. "Nuže, dobrá, ráno budeš mít připravený čaj." Pronese zcela vážně a Daria ať si to přebere jak chce. Ve skutečnosti jí v tuhle chvíli již opravdu má krom květin, které si poručila, v plánu obstarat i čaj ze sporýše. Jen samozřejmě si dá dobrý pozor na to, aby bylo viditelné, že se jedná o sporýšový čaj, aby si toho všimla a nenapila se. Opravdu jí nemíní nijak oslabit, jen chce, aby si dobře všimla toho, že své sliby opravdu plní, i přestože je mohou myslet jako jen pouhou srandu. "Jakoby jsi mě neznala." Pronese již též s pobavením a po vážné tváři jakoby se zem propadla. On a dát si říct? Pouze v ojedinělých případech. Na to je až příliš tvrdohlavý a musel by se zatraceně hodně spálit, aby si v něčem dal říct. Někdy to s ním musí být vskutku hrozné a k nevydržení, ale bez těchto povahových rysů by to snad nebyl ani on. Když se o něj opřela, opět jí svou ruku položil na záda, po kterých jí lehce přejížděl. Než nakonec svou ruku stáhl chvíli předtím, než se ona sama od něj odtáhla a on si to kráčel na druhou stranu. Po chvíli popojede svou rukou ještě o něco níže, na její bok, na kterém se i zastavil, když tentokrát ucítil i on její dotek v naprostém tichu.Nakonec ale přeci jen promluvila, což zapříčino, že se z jeho úst vydral lehce pobavený smích a lehce jí dokonce i stiskl bok, jako snad jakési varování, aby nebyla tak odrzlá, jako v tuhle chvíli je. "Neměla bys mě tak podceňovat. Podcěňování se v mnoha případech nevyplácí." Ještě Její ruku nijak neměl potřebu zastavoat, ať si dělá nakonec ona co chce.On sám nakonec po svých slovech ještě přejel svou dlaní po jejích zádech od vzdálenějšího boku směrem ke svému k sobě, než jí nakonec stáhl podél těla a už se dokonce i od Darii lehce vzdálil, jakoby se před chvílí snad nic nedělo. Pro ně už zřejmě typické chování, kdy se všelijak provokují a nakonec nic z toho.

„Nemohu se dočkat.“ Netušila, jestli si z ní jen utahoval nebo ne, ale vzala to. A kdyby tak měl opravdu uskutečnit, snad by se i odhodlala to všechno vypít. Jen aby jeho šokovala a případně s pobavením v mysli pozorovala, zda by se ji vůbec pokusil zastavit a odvést konverzaci, akci jiným směrem nebo ne. Rozhodně by se zbavila spousty síly už jen tím, jak by se snažila tu nesmírně palčivou bolest v sobě, která se docela rovnala slunci bez použití jejich šperků, unést. Za jeho reakci jí to ale dost možná stálo. Hodlala to tak udělat jen tehdy, když by jí byl poblíž a jí zrovna nepřipadalo, že by si nechal ujít to, jak se s tím čajem po přinesení hodlala poprat. Kolik toho člověk snese kvůli obdivu… „Já a zklamat tě? Takové slovní spojení neznám.“ Odpověděla nakonec dodatečně, jako by na to vlastně zapomněla a jeho poznámka s čajem ze sporýše ji vzápětí úplně odrovnala. Kdo ví, jak si při své snaze s tou opravdovou bolestí bude vést a zda by se tomu hodlala smát i dále, jakmile by to zlo skončilo v jejích útrobách. Samozřejmě by si později někde o úplné samotě vyvolala zvracení, aby to ze sebe mohla co nejdříve dost a netrápila se kvůli tomu dál, nechat se tím požírat zaživa kvůli vlastní tvrdohlavosti. „Inu teď tě znám až příliš.“ Neodpustila si komentář k tomu, když se jí svěřil s tím, jak to vlastně v jejich minulosti bylo, ale aby mu naznačila, že to nijak zle nemyslela, usmála se. Tím způsobem, jako když párkrát hovořila třeba se samotným Králem Slunce a oni při tom byli také. Šlo o jakýsi druh úsměvu, který měl druhého ujistit o tom, že nic nemíní zle.
Že se s ním cítila opravdu příjemně a nic ji při něm zrovna netížilo, bylo znát podle toho, jak moc si dovolila na něho sahat a jak moc to dovolila zase jemu. Samozřejmě byly i časy, kdy zarazila sebe samou nebo i jeho, když se kvůli něčemu necítila v pořádku, ale teď to tak nebylo. Nejspíše právě tyto intimní doteky byly těmi „velkolepými gesty“, co mnoho lidí doprovázelo, jen si to zkrátka převzali po svém. Tušila, že se mu její drzá odpověď nebude líbit a při v jednu chvíli pevnějším sevření jejího boku se na jejích rtech objevil široký úsměv. „Víš, lásko…“ Schválně jej oslovila tak, jak to dělává on. Začala s tím teprve, když se navzájem pustili. „Je rozdíl mezi tím tě podceňovat či mít k tobě respekt. Ačkoliv… Máš dost možná pravdu v tom, že jednu věc mají tyhle rádoby vlastnosti stejnou. A to sice tu, že ani jedné se ti ode mě v tom pro tebe pozitivním případě, co by sis tak přál, nedostane.“ Brunetka k němu natočila svou hlavu s úsměvem, ale potom se zase opřela o zábradlí před sebou a mírně se prohnula v zádech. Ačkoliv se tvářila už zase vážněji, sem tam jí koutky rtů zacukaly, jak byla se svou odpovědí spokojena a dopila svou skleničku, co stále držela v ruce. „Ani nevím, co všechno bys mi musel dát, abych se vůbec začala snažit o to, ti dopřát tu radost…“ Na pár vteřin skousla spodní ret po levé straně, než se zase usmála a dokonce jí byl ten úsměv opětován nějakým mužem tam venku, co se k tomu balkonu jeho rezidence zadíval. Pozvedla potom nos o trochu výše, napřímila se v zádech a otočila se zpět na svého oblíbence.

Kdyby jen tušil, že se mu nakonec tenhle jeho pokus, kdy mu jde o pouhé dodržení slova vymstí tím, že to bude schopná nakonec i celé vypít, nejspíše by nic takového se podniknout nechystal. Opravdu si ovšem nemyslel, že by měla sama sebe potřebu sebepoškozovat a jít do něčeho takového. Stejně, jako on by to po ní vypít nechtěl, počítá s tím, že ona by do pití toho nešla, ani kdyby jí nutil. Zítra ráno ovšem nejspíše zjistí, jak moc se ve skutečnosti mýlí a že ona tuhle pomyslnou výzvu vzala až příliš doslova. Proto se jí opravdu chystá obstarat na ráno čaj ze sporýše. Snad i dokonce jí ho přinese sám, jen aby viděl ihned její prvotní reakci a možná nakonec bude i natolik hodný, že jí krom čaje, přinese - přesněji řečeno přivede - snídani, v podobě nějaké lidské, naivní a především snadno ovlivnitelné bytosti. "Je pravda, že k němu zatím nedošlo." A zcela upřímně doufá, že ani nedojde. Všichni nakonec už musí dost dobře vědět, jaký může mít následky, pokud by ho někdo zklamal, natož když se jedná o jemu blízkou osobu a že Daria se mezi tyhle osoby může už dávno zařadit. Možná to byla poměrně dlouhá cesta, než jí nakonec začal takovýmhle způsobem věřit, ale došlo k tomu a ta cesta rozhodně za to stála, protože důvěra k téhle upírce by se rozhodně dala přirovnat k důvěře, kterou má ke svým sourozencům. Musel se nad její další poznámkou zasmát. "Nemáš tušení, kolik toho ještě nevíš." Není zrovna člověk, který by každému vyprávěl svůj životní příběh a má to tak stejně i u Darii. Situace týkající se jeho matky mu ujela a tak došlo k vysvětlení. Jinak toho ovšem neví ještě opravdu velkou spoustu věcí, na které, kdyby se zeptala, nejspíše by mu nedělal problém jí něco málo říct, ale sám od sebe s tím nemíní začít. Je to minulost, ke které se neplánuje vracet. Stačí nakonec, že na něm a jeho chování především to zanechalo spoustu stop, které nejsou úplně pozitivními.
Provokace, které v jejich případě nejsou jen slovní, ale i za pomocí doteků k nim zkrátka už patří. Kvůli tomu, co občas předvádí, by ně ně mohlo okolí koukat, jako kdyby dělali něco nemístního, obzvláště, když netvoří pár, jeho ovšem okolí jen těžko zajímá a v případě, že by se na ně někdo blbě díval nebo si neodpustil hloupou poznámku, nejspíše by to vyřešil tím, že by dotyčného či dotyčnou prostě zakousl a bylo by tak po poznámkách i pohledech směřované na ně dva. Při jejích dalších slovech zavrtí nevěřícně hlavou. Ona se mu opravdu snad někdy jen zdá. "Měla by sis mě více vážit. Říct mi tohle někdo jiný, už mu chybí srdce." Respekt je něco, co chce, aby mu ostatní projevovali a takováhle poznámka by skončila pro mnohé smrtí - krom Darii, jež musí být zkrátka ta výjimka, která potvrzuje pravidlo. Když se opět zadíval na výhled na městečko, napil se té lahodné zlatavé tekutiny v podobě whisky. "Na tom nesejde. Kdybych opravdu chtěl, aby ses ke mně chovala s tím respektem a měla ze mě strach, už by tomu tak dávno bylo." Z jeho pohledu se k němu chová tímhle způsobem, protože vzhledem k tomu, že jsou přátelé, tak jí to dovoluje. Ale když by si k sobě cestu nenašli, nebylo by velmi viditelně jiné nejen jeho chování, ale i její. Protože to co toleruje nyní, by za jiných okolností tolerovat nedokázal. Samozřejmě si všiml muže, který svůj pohled přesunul na Dariu a dokonce se na ní i usmál. "Že by další adept na večeři?" Pozvedne tázavě obočí a svůj pohled též přesune na ní.

„Tak si do příště pamatuj, že bych toho velmi ráda věděla ještě mnohem více. Jistě máš, co vyprávět. Jen kdyby tě to tedy neotravovalo nebo by ti to bylo nepříjemné až moc… Ráda tě poslouchám.“ Poslední věta v jejím případě voněla po více významech a ač by on po ní asi rád všechny, dostávalo se mu z její strany pouze jednoho. A to sice toho, který zrovna myslela ona, aby správně zapadl do kontextu. To ona vlastně i považovala za jednu z jeho kvalit. Brzy si ovšem uvědomila jednu věc – a to sice tu, že znala nějakou část jeho minulosti a všechny členy jeho rodiny, ale v jejím případě to tak nebylo. Ona všechny tyhle věci nevěděla ani o sobě a nikdy se na to nevyptávala toho, jenž ji nechal vychovat a dál se o ni pak staral také. Teprve v tu chvíli jí do hlavy vnukla myšlenka, že by se dost možná měla začít zajímat o to, co bylo před tím, než se jí ten muž ujal. Nějak začala přemýšlet nad tím, zda byli už všichni členové její přímé rodiny zesnulí nebo je mohl také potkat upíří osud. Možná ale linie jejího rodu pokračovala doteď a ona by se mohla s někým z nich potkat, ačkoliv by si jistě nebyli nejbližšími. Nemusela by je vlastně ani poznat osobně, stačilo by pár informací a sama by je mohla dál vystopovat a později sledovat, jak to u nich fungovalo. Velmi mírně trhla hlavou, aby se vytrhla z bdělého snění a mohla se dále plně věnovat jejímu společníkovi.
Se slovy o vyrvání srdce z těla namátkově sklopila pohled dolů, aby se na pár vteřin zavrtala pohledem do jejího výstřihu, který ani nebyl nevkusný a pokrčila nad tím rameny. „Ale já si tě vážím… Což nevidíš, jak se k tobě chovám?“ Zamrkala na něho a začala vyhlížet z okna ven. „V tom případě bychom dost určitě ani nebyli přáteli. Nemám ráda lidi, kteří mi poroučí jen pouhým pohledem z očí do očí a chtějí budit hrůzu. Ne. Já tak k sobě chovat nikoho nenechám.“ Malinko se zamračila a naklonila se o zábradlí vstříc ulicím. Nedělala to ale nijak nevkusně, při jejích pohybech to působilo zrovna velmi elegantně, ačkoliv spoustě jiným by se lidé museli až smát. Za ta léta se zkrátka naučila, jak se nosit za každé situace a poloze. I kdyby nebyla ve velení ona. Krátce nato ji v dálce zaujal jeden muž, který se rozhodl jí věnovat pohled a později také úsměv, když se jako první usmála ona. Při Klausově poznámce se na něho otočila a trochu se zarazila, načež se jí zalesklo v očích a vděčně se na něho usmála. „To vlastně ani není špatný nápad…!“ Uchichtla se nad tím a potom se otočila zpět vstříc městu, aby pohledem opět vyhledala onoho muže. Už ale nestál na tom samém místě a zdálo se, že se po opětovném shledání jejích pohledů začal přímo hrnout do toho, aby se dostal dovnitř rezidence a zařídil si svou přítomnost v její blízkosti. To ji výrazně potěšilo, až si jazykem přešla po rtech a otočila se zase nazpět. Klause jemně pohladila po rameni a zkrátka se rozešla na druhou stranu místnosti. „Dokonce bych s ním mohla oslavit dnešní noc. Na naše spolu shledání, Niku.“ Podívala se na něho, jakmile pokládala prázdnou skleničku na stůl u pohovky a líbezně se na něho usmála. „Samozřejmě tě ale nejprve pozvu na menší degustaci, přeci jen jsi toho předtím měl méně než já. Dávej ale pozor na to, aby byl později použitelný.“ Stanovila mu jednu podmínku zrovna i se vztyčeným ukazováčkem a počkala si, zda ji tedy vůbec bude následovat či bude v její nové ložnici čekat, až si ho vyvede nahoru. Později k sobě hodlala dostat i tu upírku z dřívějška, se kterou ji tolik škádlil. Ta zrovna zkrátka musela přežít až do rána. O té se měl ale on dozvědět právě až to další ráno. „Snad se neurazíš, že nejsem frigidní jako ty.“

"Prozatím víš všechno, co potřebuješ vědět." Možná jí jednoho dne převypráví celý svůj příběh, ale dnes to rozhodně nebude a prozatím si bude muset vystačit s tím, co o něm ví v tuhle chvíli. Nakonec nejen o něm, ale i o jeho sourozencích, se kterými zkrátka mají dost podobné životní příběhy, vzhledem k tomu, že za celou dobu se od sebe prakticky nehnuli na krok. "Kdo by rád neposlouchal můj hlas?" Podotkne. Tentokrát v tom nehledal více smyslů. i když by mohl a zaměřil se pouze na ten, který mohl ještě egoisticky vyzdvihnout. Nakonec opravdu, komu by se dobře neposlouchal jeho hlas, ještě s tím přízvukem, který má? Alespoň co se především žen týče. Možná to přesně nemyslela Daria ani takhle, ale není nic neobvyklého, že on si věci přebere po svém tak, jak se mu to zrovna v danou chvíli nejvíce hodí. A vyzdvihnout nějakým způsobem něco, co by mohlo být jednou z jeho předností se pro něj hodí snad vždycky. No a co se ještě minulosti týče, jeho příběh je rozhodně dlouhý a rozsáhlý, že když by to chtěl všechno převyprávět dopodrobna, trvalo by to celý den. Ale možná že si přeci jenom jednoho dne rozhodnou udělat nostalgickou chvilku a navzájem si o sobě něco zajímavého poví a dozví se nové věci.
Na její další slova musel souhlasně přikývnout. Kdyby to s ní vedl tak, jako to vede se spoustou ostatními, opravdu by nejspíše nehrozilo, že by byli přátelé. "S tím nemohu nesouhlasit." Opravdu nemohl. I přestože má povahu takovou, jakou má a někdy je jednoduše na zabití, ačkoliv ani ona to s ním nemůže mít lehké, tak to nic nemění na tom, že lepší kamarádku by si snad nemohl přát. Ne že by si sice zrovna on mohl nějak dvakrát vybírat, přeci jen ho více lidí nesnáší a bojí se ho, než že by se s ním chtěli přátelit, ale i tak. Nakonec se na jeho tváři objevil opět jeho typický úšklebek. "Víš lásko, občas si říkám, jak moc velké musíš mít štěstí, že jsi po tolika letech se svojí povahou stále naživu." Přeci jen musela být přímo talent na to, aby ostatní lidi přiváděla k šílenství a zajisté si i někoho málo dokázala znepřátelit, ale stále chodí po zemi živá - v rámci možností - a zdravá. "Samozřejmě jsem za to jedině rád." Dodá ještě ke svým slovům. Kdyby se doslechl, že Daria zemřela, rozhodně by nad tím nemávnul lhostejně rukou, jako nad většinou již zesnulých, včetně těch, o které se postaral on.
Brzy již navrhl, jestli muž pod okny nebude další večeře. Pokud by odmítla, on by si ho zajisté k večeři dal sám. Dalo by se říct, že si to zavinil už jen jeho pohled směřovaný na Dariu. Opravdu stačí tak málo, aby někomu chtěl ukončit život a s jeho společníci si ohledně tohohle nemají co vyčítat. "Věděl jsem, že neodmítneš." Pronese nakonec. Druhá část jejích slov se mu ovšem už tolik nelíbila. Je neuvěřitelné, jak mu vadí dokonce i tahle slůvka, při čemž nemá jít o nic jiného, než jednu noc, kterou muž nejspíše ani nepřežije a pokud by přežil, on by se postaral aby to nebylo na dlouho. "Jsem si jistý, že naše znovushledání se dá oslavit mnoha jinými způsoby." Odvětí jen, než se naposledy podívá z balkonu a vyrazí poté zpět za Dariou. Na její další podmínky lehce povytáhne obočí. Rozhodně jí něco takového nemíní zaručit. "Možná že z něj nevysaju všechnu krev." Dodá jen, možná snad i lehce úštěpačně, než se vydává dokonce i z místnosti, ve které byli. Jistěže si nemohla odpustit další poznámku, díky které se rozhodl pro jedno - jaká ona na něj, takový on na ní. "Neboj se, nehodlám být pozadu. Možná že si do své lóže vezmu tu hezkou upírku." Samozřejmě za předpokladu, že ještě nenarazí na nějaký atraktivnější kus, snad i spíše někoho, kdo bude člověk. Přeci jen lidská krev je lidská krev. Brzy již tedy po boku Darie scházel schody, při čemž již v tuhle chvíli pátral pohledem po mladíkovi, který šel naivně vstříc svému osudu myslíc si snad, že on bude dnes tím lovcem. Bohužel pro něj neznal Dariu, aby věděl, jak moc se v téhle skutečnosti mýlí. Nakonec se na schodech zastaví. "Tak do toho." Pronese poté, co se k ní naklonil a šeptl jí ta slova do ucha. Nechával jí v tuhle chvíli již volnou cestu na do, aby ho nalákala do svých spárů a on sám vyčkával na schodech, opřen o zábradlí.

Místností se rozlehl její zvonivý smích, jakmile se začal podivovat tomu, jak ještě stále mohla být živá a vnímající. Vzápětí nad tím mírně pozvedla levé obočí. Asi si přímo neuvědomila, čím si vysloužila takovou poznámku. „No a zažil jsi vůbec někdy sám sebe?“ Přešla po něm pohledem odshora dolů, jako by mu i něco vyčítala a pak se poušklíbla. S komentářem o tom, že je rád za to, že její smrt nenastala, si zase všechno strašně rychle vyžehlil, i když momentálně nebylo moc co. Samozřejmě už za svůj život stačila zemřít několikrát, ale nikdy takovým způsobem, po kterém už by se nemohla vrátit. Už jen za sebe doufala, že taková chvíle nikdy nenastane. Jak se mu svěřovala předtím; možná neměla v hlavě určitý cíl, za jakým se po celý svůj nadpřirozený život hnát, ale rozhodně neměla v plánu zemřít. Ať už v brzké době nebo kdykoliv jindy.
„Ostatně jak bych mohla? Vypadá lákavě, do toho jsem já lákavá také a to všechny takové jednoduše vábí…“ Zahleděla se na něho ve vší skromnosti a po pohlazení kolem něj prostě prošla. „Skutečně? Co mi nabízíš za alternativní plán? Sám víš, že přesně tohle chceš…“ U stolu se zastavila a opět na Klause s mírným úsměvem, který se skládal jen z jednoho pozvednutého koutku, pohlédla. Jako by jej tím škádlila, nebyla přece jen ona na řadě po tom, jak si před chvílí stačil pohrát s ní? „Za to ti potom případně další den náležitě poděkuji. Ačkoliv…“ Sama od sebe se zarazila. On rozhodně také patřil mezi atraktivní muže, které měla ráda a jejich chování k sobě navzájem a celkově vztah bylo něčím navrch. Někdy se neubránila tomu, aby zapřemýšlela nad tím, jaké by to s ním v posteli mohlo být. Jestli by ale vůbec někdy svolila k nějakému aktu s ním, tím si už tak jistá nebyla. Z části ji to vlastně i lákalo, ovšem ta druhá část se tomu ze všech sil bránila a stačilo jí pouze jejich velice blízké přátelství. A právě na tu ona dávala. S většinou lidí po světě by s tímto neměla žádný problém, ale u něj to bylo tak zvláštně a příjemně jiné, že si s ním asi ani nechtěla za žádnou cenu nic překazit. „No dobře… Přeji ti s ní hodně štěstí.“ Buď na její ani ne tolik záživné odpovědi mělo vliv to, z jakých myšlenek ji zrovna vytrhl nebo ten fakt, že už měla vymyšleno, co přesně s tou ženou hodlala provést. Vzhledem k tomu, že šlo o stejně rovnou upírku a ne pouhého člověka, byla situace pro ni o něco těžší, ale na něco už přijít stačila. Možná ji zároveň ani nenapadlo to, že by si na tento její protest její společník mohl pořídit jinou ženu a přes jeho akce by už však byla zaměstnaná jinými.
Při sestupu po schodech dolů se zlehka držela zábradlí a dávala si kroky dost na čas. Pohledem už dávno někoho vyhledávala v davech lidí, kteří se tam kolem ještě stále bavili. K jeho případném překvapení se ale nedívala po tom muži, kvůli kterého vlastně původně sešli dolů. Namísto něj pátrala nejprve po osobě, se kterou na to místo přišla a zároveň ženě, se kterou ji předtím tolik provokoval. Mladík šel najednou na nějakou chvíli mimo její zájem. Po jeho slovech tam s ním ještě pár vteřin zůstala stát, načež se vydala mezi lidmi a odešla také přímo zrovna z toho prostoru, kde se nacházelo nejvíce lidí. Mohla tím být zároveň i ráda za to, že tak musela působit úplně nenápadně. Při stolech s občerstvením objevila ženu, se kterou do rezidence přišla. Položila jí něžně ruku na rameno, aby ji nějak nepolekala a počkala si, až získá její plnou pozornost, což vzhledem k tomuto trvalo úplně krátce. „Budu potřebovat ten prsten.“ Pohled přesunula k čarodějčině šperku na její ruce a potom jí zase pohlédla do očí. Daria na ní viděla, že se s tou volbou dost zdráhala, když ani nebyla ochotná jí na to cokoliv více říct. Jako by na něco čekala. „…Prosím.“ Dodala nakonec ne zrovna nadšeně a potom nastavila dlaň. Blondýnka jí nakonec po nějakém rozjímání do ruky svůj šperk položila a ona se usmála. Poděkovala jí a nezapomněla jí sdělit i tu informaci, že se toho večera domů nevrátí a stejně tak jí hodlá prsten dalšího dne vrátit. Pak už se s ní rozloučila a šla hledat dál.
Štěstí zřejmě stálo na její straně, když zahlédla tu, za kterou se hodlala vydat jako další, že se blížila k východu. Nechala ji tedy uniknout ven a potom se tam vydala také, tváříc se, jako že stále hledá někoho jiného. Sama se vmísila do nějakého davu, kde potom tu druhou brunetku silně popadla za paži a dovedla ji během pár vteřin někam stranou, kde se na ni vřele usmála. Pozvedla ruku s prstenem, zatímco si tu naproti ní stále pevně držela, aby nikam neutekla. Vzápětí ji po svém začala zpracovávat. Nakladla jí do hlavy spoustu komplimentů včetně smyšleného příběhu o tom, čemu musí čelit. Postupně cítila, jak už se i přestala snažit o úprk a tak postupně povolovala svůj stisk. Dávala si záležet na tom, aby ji dostala celou, přestože si tou situací nemusela být na sto procent jistá. Během pár minut jí naslibovala hory, doly a ta druhá se zdála patřit mezi naivní jedince. Pozorovala, jak druhá upírka později s úsměvem přijala šperk, který se rozhodla jí darovat. Na první pohled se zdál být úplně neškodný, ale pod vzácným kamenem schovával kousky vysušené rostliny, která ji měla chránit před ovlivněním. Na něčem se s tou druhou upírkou dohodla a vydala jí i nabídku, aby za ní neváhala kdykoliv v průběhu noci až od toho momentu v rozdílu pár hodin přijít. Že má u ní dveře vždy otevřené a klidně by si pro ní přišla i Daria sama. Ba dokonce jí i nakonec věnovala dlouhotrvající a dosti vášnivý polibek, aby věděla, o co by případně přišla. Po vyjednání tohoto si přes rty jemně přešla palcem, usmála se a otočila k ní zády. Vydala se najít onoho muže z dřívějška, na což vlastně Klaus asi i po celou dobu čekal.
Ten člověk, po kterém však náhle začala pátrat, se zdál být jako neviditelný. Hledala ho venku a později se vrátila i dovnitř, jestli náhodou nezavítal tam. Nebyl však pro její oči k nalezení. Nějak začala počítat s tím, že o tuto jednu večeři zkrátka přijdou a ona navíc ještě o milence. S prázdnou se tedy vydala zpět ke schodišti, kde Původního nechala čekat a ještě pohledem koukala po lidech kolem, dokud nebyla téměř u konce davu a rozhodla se na něho zase podívat. Pokrčit rameny, že se hold budou muset najít někoho jiného. Když vtom viděla v jeho společnosti někoho, kdo se zezadu dost podobal tomu člověku, kterého právě hledala. Namátkově se nad tím zašklebila, že samozřejmě ho našel jako první a ani se nemusel snažit. Do pár vteřin vystoupala pár schodů, aby se jim výškově vcelku vyrovnala, než se pozastavila ještě o něco výše než ten člověk a tím pádem se postavila vedle Nika. Snad aby i tomu jedinci došlo, jak nad ním mají navrch. „Doufám, že mi z této konverzace nic podstatného neuniklo… Kdo je to?“ Usmála se na něho mile a poté pohled přesunula na člověka před nimi, kterého ještě navíc důkladně prozkoumala očima. Netrvalo dlouho, až jí opět zacukalo v levém koutku, jako by se jí cosi zalíbilo a zahleděla se muži do očí, zatímco vyčkávala. „Snad mě tady před vámi příliš nepomlouval…“

"Možná ne, ale narozdíl od tebe jsem nesmrtelný a můj život je důležitý pro velkou část upírů." Přeci jen, když by zemřel on, populace upírů by rapidně klesla. Pravděpodobně má přeci jen největší linii ze všech jeho sourozenců, vzhledem k tomu, že občas proměňoval velmi bezmyšlenkovitě a jak proměňovali lidi ostatní upíři z jeho linie už nadále neovlivnil. Tak či tak by to rozhodně nebyl pokles upírů jen o malé procento. Nejspíše by to bylo dost vysoké číslo, když se vezme v potaz, že Elijah si dává pozor koho proměňuje, Finn neměl přležitost proměnit moc jedinců, Rebekah díky němu taktéž ne a Kol byť by mu mohl za normálních okolností zajisté konkurovat, nesmí se zapomennout na to, že velkou část svého života stejně jako Rebekah, i on skončil v rakvi, ve které si prožil dlouhá léta spánku.
"Jediné co je na něm lákavé je krev proudící mu v žilách." Alespoň z jeho pohledu rozhodně a ani ta krev ho ve finále tolik nevábí jako u jiných jedinců - totiž žen zejména. Na druhou stranu proč nakonec nezakousnout někoho, o koho dnešní noc Darie jde? Nebylo by to poprvé a ani naposledy, co by to udělal. A stejně tak ona jemu. Nemají si co vyčítat. "Oh, vážně? Chci?" Podívá se na ní tázavě. Opravdu by ho zajímalo, jak na tohle jenom dokázala přijít. Přeci jen stejně jako ona bránila jemu, aby se něco takového stalo, on často bránil tím. Při jejích dalších slovech si jí nejprve změřil pohledem. "Ačkoliv?" Zeptá se na její zaražení se. Málo komu u něj projde, aby nedokončil svou myšlenku. Když už jí načala, měla by jednoduše s tím i pokračovat a dokončit to. A vzhledem k tématu ho obzvláště zajímá, co měla jeho společnice vlastně vůbec na mysli. Co se jejich vztahu týče, je si s Dariou natolik blízký, že o ní nepřemýšlí jako o své kořisti, kterou by chtěl za každou cenu dostat do postele. Jistě, když by na to přišlo, pravděpodobně by si nechal říct, ale nepotřebuje to, nevyhledává to a bez ohledu na jejich popichování a provokace, který mohou mít často i sexuální podtext, nemění to nic na tom, že je to pro něj jakási forma zábavy, nikoliv snahy jí dostat za každou cenu do postele. Doposud to takhle s žádnou jinou ženou neměl, ale dalo by se říci, že mu i tohle vyhovuje. "Nemyslím si, že budu potřebovat mnoho štěstí." Ujistí jí. Kdyby jen věděl, že si Daria vezme situaci do vlastních rukou. Na druhou stranu jakmile to zjistí, nic to nemění na tom, že nemá šanci v tom, aby zabránila každé jedné ženě, aby mu neskočila sama do postele.
Následně již Darii nechal volný vstup přímo mezi lidi, ať si sama najde ti oběť, se kterou má větší plány, než se napít jeho krve. Škoda jen, že on má též své vlastní plány. Nehodlá jejich případnému aktu přímo zabraňovat, ale rozhodně má v plánu jí přinejmenším ztížit to, aby k tomu vůbec došlo. Nemůže přeci mít všechno zadarmo že? A on sám si dá dostatečnou práci k tomu, aby se mu toho muže podařilo dostat na pochyby. Příliš se nestaral, kam přesně Daria šla a tak mu brzy zmizela z dohledu a místo toho se snažil najít svou potencionální partnerku na dnešní noc, která možná z jeho ložnice odejde i živá. To už ovšem záleží v jaké náladě bude zřejmě ráno. Ačkoliv pravděpodobně bude minimálně hladový, což by zrovna nemuseli být ty okolnosti, které by jí život měli zachránit život. Svým pohledem se krátce hned pozastavil na několika ženách, při čemž si schválně vybíral mezi takovými, které měly po vzhledové stránce něco viditelně společného i s Darií. Nakonec ho ale z jeho hledání vyrušil mužský hlas. Z počátku se na jeho tváři objevila nejspíše zamračená grimasa. Nebyl nadšen z toho, že ho někdo ruší ze střádání jeho plánů. Když ovšem pohlédl na muže, přeci jenom stopy po jakémkoliv zamračení zmizeli. Ten naivní člověk mu nakráčel přímo vstříc a Daria zatím v nedohledu. Tohle mu jedině hraje do karet.
Několik slov s ním pronesl a jak mohl očekávat, opravdu se muž sháněl po tmavovlasé upírce, kterou viděl právě s ním na balkóně. "Můžete tu na ní počkat. Zajisté se sem brzy zase vrátí." Ujistí jej, na čež stihli prohodit ještě spoustu vět mezi sebou, když v tom konečně již zahlédl blížící se Dariu, což mu na tváři vykouzlilo jen úsměv, který jasně naznačoval, že má něco za lubem. Alespoň pro ty, co ho znají by to bylo jasné. "Dario, lásko." Osloví jí snad dokonce s láskyplným úsměvem. "Akorát jsme na tebe čekali." Dodá ke svým slovům a ve chvíli, kdy se ocitla na schodu vedle něj, netvalo dlouho, než jí vzal kolem pasu a možná lehce majetnicky přitáhl blíže k sobě. "Řekl jsem si, že bychom jej mohli pozvat na sklenku, co říkáš?" Svůj pohled přesunul do jejích očí a při její další otázce se snad jeho úsměv stal ještě zářivější. Dřív, než by se ovšem odpovědi stačil třeba chopit muž, dal se domluvení opět. "Nesmysl lásko. Přeci sama víš, že bych si o své nádherné přítelkyni nedovolil říct nic jiného, než jen pravdu." Na utvrzení těch slov se k ní i trochu naklonil a věnoval jí polibek na tvář. Následně při pohledu do jejích očí a správně zvoleném slově "přitelkyni"se mu snad i v jeho očích škodolibě zajiskřilo. Schválně zvolil slovo přítelkyně, které může mít dva významy. Daria věděla, jak to doopravdy myslel, bohužel muž před nimi nemohl mít v tuhle chvíli ani tušení a možná ho dostal do pochyb přesně tak, jak on potřeboval. Samozřejmě ovšem na těch pochybách zapracoval i během toho, co s nimi nebyla. Po celou dobu nemluvil o ní jinak než o přítelkyni a vychválil jí až do nebes, jako kdyby byl opravdu muž, který jí nade vše miluje a tvoří spolu pár.
"Nuže, můžeme?" Podívá se teď po obou a po jejich souhlasu stále objímající Dariu vykročí opět po schodech nahoru, kde již na muže čeká zpečetění jeho osudu. Někdy opravdu žasne nad tím, jak jsou lidé hloupí, na druhou stranu jim zřejmě nemá důvod jakkoliv nedůvěřovat, obzvláště když o upírech a jiných nadpřirozených bytostí nemají ani tušení. Brzy již míří k zavřeným dveřím, které otevírá, při čemž je jako správný gentleman Darii dokonce i podrží, aby mohla vejít bez jakéhokoliv obtěžování se v podobě přidržování si dveří. Kdyby jen muž věděl, že tohle všechno je jen jejich jedna velká hra a ve skutečnosti se má stát jejich drinkem právě on. To jeho ovšem jen sotva zajímalo asi stejně, jako že mu Daria zajisté v nejbližší možné době vyčte, že dělal všechno pro to, aby si muž myslel, že k sobě patří.

Jakmile kráčela po schodech nahoru, hleděla přímo do jeho tváře. Nevěděla, co si od toho všeho myslet. Na druhou stranu tam s tím mužem ale ještě stál, tak to přeci nemuselo okamžitě značit něco zlého. Celá situace se jí však vzápětí znelíbila v tu chvíli, když se na jeho rtech objevil ten úsměv a ona při tom zjevu trochu nakrčila obočí, dokud nebyla k vidění i tomu druhému muži. V tu chvíli se její tvář rozjasnila, věnovala mu jeden z mnoha úsměvů a už se dala do řeči. Poměrně rychle se ale zarazila v tu chvíli, jak si ji k sobě přivinul a krátce se podívala zase na něho, než se zeptal na pozvání toho jiného muže. „Ale samozřejmě… Velice ráda Vás tady přijmu. Nacházíte se v New Orleans již dlouho?“ Usmála se zase na něho a svou ruku nechala sklouznout k Nikově zadku, kde ho varovně štípla, aby s ničím nezačínal. Jenže to by ani nebyl on, kdyby ji v tomhle ohledu poslechl. Sama odmítala se ho ještě nějak navíc držet, jako by veškerými intimními doteky z dřívějška prošel s někým jiným než zrovna jí. Viděla muže otevřít ústa, aby mohl zareagovat, ale naneštěstí byl její společník v tomto mnohem rychlejší. Okamžitě k němu natočila svou tvář a tím si jen získala něco navrch, díky čemu zlost v jejích očích, původně jen kvůli použití toho jednoho slova, rapidně stoupla. Kdyby uměla ovládat oblohu venku, rozhodně by zrovna v tu chvíli hlasitě zahřmělo. To si ještě vypije.
„Prosím, až po Vás…“ Pobídla tmavovlasého muže svou rukou, aby šel předem a potom se podívala zase na Klause. Na pár vteřin, co na ně ten člověk neviděl, nechala přetvářku jít stranou a zadívala se na něho dost naštvaně, až po něm vystartovala pravou rukou a pořádně zaškubala jeho oblečením na hrudi. Cesta ovšem nebyla dost dlouhá na to, aby si ho mohla vzít do parády více a prozatím šlo jen o další varování. Jednou pro změnu se od něj velice ráda odtrhla, jakmile šel opět otevřít jeden z pokojů a vcelku nedočkavě vešla dovnitř. Hned za ní vešel ten muž a kráčel místností dál, zatímco se ona ještě zdržovala u východu. Počkala si, až bylo zavřeno a potom sykla směrem ke smrtelníkovi, který měl tu smůlu, že se na ni zrovna podíval a že se jim dal vlastně do cesty. „Zacpi si uši!“ Rozkázala mu ještě klidně a potom se teprve prudce otočila na Nika, aby ho stejným tempem a ne-li rychlejším přitiskla ke stěně. Předloktím se mezitím na šířku také opírala o jeho krk a zavrčela k němu. „Co si myslíš, že děláš…?“ Zeptala se, jako by vůbec neproběhlo venku to, o čem on ještě zatím nevěděl a sama nehrála fér. „Cos mu všechno řekl?!“ Ačkoliv zvýšila hlas, tak ho pustila a odstoupila od něj o krok dál. Snažila se v sobě všechen vztek dusit. Naštěstí ač se ten další muž mlčky díval, její přítel s ní nic více nepodnikal. „Je můj!“ Vydechla s chrapotem a při tom se mírně prohnula v zádech, než od něj odvrátila svou tvář a semkla rty pevně k sobě. Možná až přeháněla, ale všechno nadšení bylo náhle tatam a tvářila se chladně jako led.

Moc dobře si všiml výrazu, který se odrážel v její tváři poté, co nejspíše zaznamenala, že on něco opravdu chystá a nebo dokonce to už stihl. No v jeho případě platili oba dva body. Muži stihl už mnohé říct - ačkoliv nic, co by nebylo založené na pravdě, jen si zkrátka dotyčný bohužel pro Darii vysvětlil význam pro přítelkyni trochu jinak. Byl to samozřejmě jeho záměr a spoléhal na to, že to vyjde, ale nakonec to není tak úplně jeho chyba! On věci říkal jen tak, jak jsou a to, že jeho vztah s Darií může být někdy o něco více intimnější je věc druhá, ale není to jeho problém. On to nakonec jako problém nevidí vůbec. Ve chvíli, kdy ucítil její šťípnutí, jakoby ho snad přímo podporovala v tom, ať tyhle neplechy vymýšlí dál. Rozhodně to nemělo takový účinek, aby se stranil a byl vlastně raději ticho a vůbec se jí nedotýkal, spíše naopak. Uvědomoval si, že v tuhle chvíli dráždí hada bosou nohou, ale věděl, že jakmile si vybije svůj vztek, jemu to dá všechno vytmavit, možná se i pomstí, tak vše bude zase při starém a jejich přátelství bude jako dřív. Přeci jen se nakonec říká, co se škádlívá, to se rádo mívá a i přestože by se u nich o tom občas dalo pochybovat, opravdu to platí i pro ně. To, že se bude vztekat odhadl tedy velmi dobře. Nakonec měl jedinečnou příležitost to vidět v jejích očí jen o pár sekund později, co řekl tu jednu jedinou větu. Ale vzhledem k tomu, že se nijak nevyjadřovala, předpokládal, že to prozatím přejde jen mlčením a nastane maximálně takzvaná tichá domácnost. No mýlil se.
Ve chvíli kdy popohnala muže, ať jde první, uvědomoval si, že to po něm rozhodně nechce jen z pouhé slušnosti, ale pomalu a jistě se na povrch dere její vztek, což se mu o pár sekund později potvrdilo, avšak krom provokativního úšklebku na to nijak nereagoval. Nijak se neohradil, nic neřekl, to všechno teprve přijde o pár chvil později až se na něj pustí i slovně. A heleme se, ani to netrvalo příliš dlouho. Sotva vešli do místnosti a dveře se za nimi zavřeli, vyštěkla na muže, ať si zacpe uši a on skončil přiražený na zemi. Narozdíl od ní, v jeho tváři se stále ovšem rýsoval naprostý klid. On se nakonec neměl z čeho stresovat nebo být naštvaný. Dokonce se ani nesnažil nijak sundat její ruku ze svého krku. "V klidu, Dario." Osloví jí tentokrát jménem a ne jeho používanou přezdívkou lásko, kterou aplikuje pro každou druhou ženu, kterou potká, jen některé si jí nakonec vyslouží častěji než jiné. "Neřekl jsem mu nic, než pravdu. Dokonce jsem o tobě neřekl nic špatného. Ačkoliv možná jsem ho měl varovat, že dokážeš být trochu výbušná a agresivní." Možná by jeho slova měla být již lépe volena, ale je více než očividné, že si z naštvané Darii vůbec nic nedělá. Když jej pustila, tentokrát on byl ten, co jí přirazil ke stěně, ačkoliv o něco jemněji. Ona přeci jen jednala v záchvatu vzteku a zrovna moc se s ním nepárala. Své ruce měl položené na jejích bocích. Následně se trochu více natiskne svým tělem na to její, čímž jí nakonec drží právě mezi jeho tělem a stěnou a nakloní se k jejímu uchu. "Tak co kdybys nám přestala plašit večeři. Neudělal jsem nic..," pozastaví se a místo dalších slov jí zuby stiskne její ušní lalůček, "kvůli čemu bys musela dělat scény." Dodá šeptem tak, aby se to nedostalo k muži kousek od nich a od ucha svými rty přejde až k čelisti a dokonce následně i kousek na krk, než se od ní zase odtáhne a pustí jí. V tu chvíli již míří k muři. "Omlouvám se za tyhle komplikace." Pronese s úsměvem na tváři a během chvíle je u něj, při čemž ho chytl za košili a podívá se mu do očí. "Nekřič." Ovlivní jej, než ho pustí a otočí se zase na upírku.

„V klidu…?“ Vydrala ta slova ze sebe na poslech snad úplně každým způsobem, jen ne klidně. Rukou ještě zatlačila na jeho krk a dupla mu pořádně podpatkem na nohu. Hned nato si vyslechla o tom, jak přehnaně impulzivní dokáže být a s dalším zavrčením se od něj odtáhla. Jen proto, aby jeho místo tentokrát zaujala ona. Trhla sebou, když to tak udělal. V jiné situaci by možná i za tohle všechno jeho chování byla ráda, ale momentálně to tak ani trochu nebylo. Jakmile jí položil ruce na boky, pevně ho zatahala za sako a tak ho držela. Během jeho sklonění se k jejímu uchu nic nepodnikla, až dokud jej nevzal mezi své zuby. Tehdy od hrudi pořádně zavrčela, jak se jí to najednou ani trochu nelíbilo. Co na tom, že kolikrát už zašli mnohem dál. Najednou jí to přišlo tak nevhodné, jako když jejich obvyklé chování nejednou komentoval Elijah a ani trochu se jí to nezamlouvalo. Je úsměvným to, že pár minut nazpět by se s ním takovým způsobem bavila úplně obyčejně a nyní tomu bylo jinak. Nyní byl ve hře ještě někdo další. „Házíš na mě scény, ale sám tady hraješ divadlo…!“ Stačila k němu ještě zasyčet, když se přiblížil jejímu krku a tehdy polkla. Rozhodně to nebylo od strachu, ale zcela jiné lavině emocí. Ke zdi zůstala přitisknutá ještě nějakou chvíli a přemítala, zda se nechytit vlastního slova a ještě po něm něco doslova nehodit. Očima přešla po podlaze, než zaslechla, jak k tomu muži promluvil a tehdy pohlédla zpět vzhůru až k nim. Obě ruce držela volně podél svého těla, ale tu pravou neustále dokola zatínala v pěst a zase ji povolovala. Byla naštvaná, že se rozhodl nalíčit něco proti ní a doufala, že si něco později hodlal sám zkusit na tu ženu, o které se již předtím bavili, a ona ji stačila opatřit ochranou pro případ, kdyby se rozhodl, že zkrátka půjde po jeho vůli a na ní záležet nebude. Doufala, že po tom půjde a neoblafne jí dokonce tím, že by si snad našel ještě další jako náhradu.
Udělala krok vpřed, jakmile člověka chytil za košili a ruce překřížila za svými zády, aby nebylo tak znát, jak v ní nadále tepala zlost. Stačila ujít ještě tři kroky, než se nakonec postavila přesně po boku Klause a v obličeji jí hrál velice tvrdý výraz. Rozhodně nebyl ani trochu takovým, jakým sem toho muže nalákala a kdyby se náhodou rozhodla usmát, mohla by najednou působit snad až děsivě. Vzala jej oproti Klause velmi jemně za bradu a pohlédla ještě krátce na jmenovaného, než mírně zaklonila hlavu. Muselo to vypadat tak, že se rozhodla jej tedy zakousnout jako první, ale namísto jeho krku její rty skončily na těch stejně tmavovlasého muže. Ještě si ho sama přidržela za krk, když jej začala vcelku hladově líbat a v jednom momentě otevřela oči, jen aby se při tom činu ještě mohla nějak posměšně podívat na Klause. Potom se do toho vložila ještě jednou a velice jemně muže pohladila po tváři hřbetem své ruky, než se od něj odtáhla a úplně ho pustila. Ruka, co původně spočívala na krku jich obou, se sice ještě trochu třásla od toho, co si pro ni připravil, ale pro změnu se teď usmívala. A to sice tak, aby si uvědomil, že jí ho ještě málem sám pro to podržel. „Tak do toho… Příteli.“ Zkřivila při těch slovech ret a strčila mu zlehka oběť přímo do náruče.

Pokud by někdo tohle celé divadýlko sledoval, muselo by jim to připadat celé zbytečné, směšné a přehnané a to z obou stran. Bohužel tihle dva v některých ohledech neznali hranice a opravdu byli schopni zajít i poměrně do extrémů, které se dokázali vyhrotit až tímhle způsobem. Navzájem o sobě věděli, co jim vadí a přesto si to neustále nějakým způsobem dokázali předhazovat, že by v takových situací neměl správně právo být už ani jeden naštvaný. Jenže jejich vztek a výbušnost si vždycky tuhle situaci bere do vlastních rukou a oni to nejsou schopni nijak ovládat. A co je horší? Nevědí ani kdy už by bylo vhodné přestat. Jistě, především by s tím neměli ani začínat, ale když už, tak přestat ještě včas by znamenalo, že by se tak vyhli mnoha problémům mezi nimi. Jenže oni jakoby ty problémy vyhledávali, jako kdyby je snad dokonce přitahovali. Nedali si říct, nebyli se schopni poučit ze svých chyb, které se opakovali pořád dokola a dokola a podle toho to občas i vypadalo. A nejspíše i tahle celá absurdní situace se vyhrotí takovým způsobem, že zbytek dneška spolu pravděpodobně ani nepromluví a pokud budou mít dostatek štěstí, oba dva se z toho vyspí a ráno budou zase nejlepší kamarádi. Přeci jen musel lehce již automaticky nohou uhnout, když na ní ucítil dupnutí úzkým podpatkem, při čemž i na chvíli povadl jeho úsměv. Navzdory tomu všemu ovšem jí stále nebyl schopný jakkoliv ublížit. Místo toho si s ní stačil pohrávat dál jako kočka s myší a ani její další slova ho neodradila od toho, aby se odvážil se svými rty sklouznout až na její krk, byť jen na pár vteřin. Rozhodně to svůj účel splnilo. Ještě než se vydal od ní pryč, zadíval se jí do očí. "Divadlo? Pokud vím, nedělám nic, co bychom neprovozovali běžně. Nemám snad pravdu?" Opravdu tohle byl ještě slabý odvar toho, čeho byli schopni jindy a on se teď tím mohl ohradit, což se mu pochopitelně jedině hodilo.
Její reakce ho prozatím stále nechávala klidným, vzhledem k tomu, že očekával, že jí to jen naštve, to ovšem netušil, jak se vše za chvíli změní. Netrvalo dlouho, než po jeho ovlivnění, aby jim tu pak nekřičel, dorazila po jeho boku Daria. Stále na ní viděl ten vztek, i když se možná snažila působit o něco klidněji. Klidnější rozhodně nebyla, už jen kvůli tomu co provedla jen o pár chvil později a čemu musel být svědkem. I přestože v Darii neviděl nic víc, než jen kamarádku, v tom momentu, kdy toho muže začala líbat to v něm začalo vřít. A olej přilila do ohně ve chvíli, kdy se na něj podívala tím svým posměšným pohledem. Teď už se ani on neusmíval a bojoval sám se sebou, aby mladíkovi hned teď neurazil hlavu a to doslova. Jeho svaly se napnuly, nikoliv však ale z důvodu nervozity nebo strachu, ale právě onoho vzteku. Kdyby to v tuhle chvíli bylo možné, zajisté by mu z očí dokonce šlehali blesky. Jak málo stačí k tomu, aby se jejich pozice obrátili a nebo minimálně vyrovnali. Nakonec konečně Daria alespoň pro tentokrát s mladíkem skončila a pro něj tak skončilo utrpení při pohledu na ně dva. Opravdu to bylo to poslední, na co se chtěl dívat. Ve chvíli, kdy mu strčila jejich dnešní oběť na nic nečekal. Pod očima se mu objevili žilky, muže chytil za vlasy, aby ho donutil mu dát hlavu na stranu a vztekle a hladově se do něj zakousl, i přestože vlastně hlad vůbec neměl. Po chvíli pití se do jeho krku zakousl ještě hlouběji, jakoby snad chtěl, aby ten muž co nejvíce trpěl a bolelo ho to co nejvíc, což ostatně nakonec v tuhle chvíli opravdu chtěl. V tuhle chvíli naprosto vypustil své okolí a soustředil se jen na to, jak mu lahodná krev muže, od kterého se nemínil odtrhnout dřív, než skoná, stejká do hrdla.

Při jemném skousnutí jejího krku přimhouřila oči, jako by si to snad nechala i líbit dál, ale hned jak se od ní odtáhl, opět se na něho dívala více než jen naštvaně. Možná ještě přímo nešílela, ale i tak z něj měla dost na to, aby dostala chuť ho alespoň proplesknout. Snažila se to však neprovést, aby toho činu později nelitovala sama. Ona by mu rozhodně nebyla schopna ublížit, ale ačkoliv se oháněla slovy o tom, jak si u ní žádný respekt rozhodně nedobije, dávno ho získal. A věděla dokonce to, že ne každý boj by měla pokračovat – především s ním. Ale když on si o to všechno zkrátka říká sám… Bývá opravdu těžké zamezit tomu, aby na něho nijak nereagovala a to vždy později vyústí ve velmi podobné situace. Leč nepadne nikdo z těch dvou, dalšího rána se nedočká někdo další. Jeho slova ji nějakým způsobem zasáhla, jako by si to všechno začala uvědomovat a v ní to pomalu přestalo tolik vřít. Stále v sobě ale měla i nadále žár, který ne a ne se pořádně uhasit. Stále se jí od zlosti klepala ruka za zády a dokonce srdíčko jí na tu chvíli začalo pracovat o něco lépe než obyčejně. Musela záhy ještě něco co nejrychleji vymyslet, aby se mu mohla nějak odvděčit ještě v tuto chvíli. A taky že přišla na kloub tomu pravému ořechovému.
Do těch vášnivých polibků se pořádně vžila v tu chvíli, kdy to s ní ten muž nakonec vzdal a vlastně se jí podvolil. Jí samotné to jen udělalo radost a naštěstí mu to netrvalo nějak dlouho, vlastně se do toho rozhodl sám vložit po takovém druhém, třetím polibku. V tu chvíli jí také zacukalo v levém koutku, čehož si mohl Klaus povšimnout, když stál po té straně, jestliže se nerozhodl projít. Pozdější pohled do jeho očí při tom aktu se dal později přirovnat snad i k uspokojení. Tak jako tak snad tohle bylo vyvrcholením večera. Moment, kdy srazila hřebínek i ona jemu a při tom pohledu se rozhodla to všechno ještě protáhnout. Opět se do toho vložila se zavřenýma očima a rukama se začala stejně hladově sápat po mužově košili, které dokonce dokázala odepnout jeden knoflíček a potom se už od něj stáhla.
Po vražení toho mladého muže do jeho náruče přesunula pravou ruku ke svým rtům. Začala si prsty po nich velice jemně přejíždět a přitom s pravděpodobným jiskřením v očích sledovala, jak se na něm živí. Dost možná stejným pohledem i kdysi dávno poprvé sledovala svého Killiana, když někomu bral život. Sledovala ho s jakýmsi zaujetím, proudil jí pocit, jaký do té chvíle nemívala často… Tedy předtím. V této době toho všeho znala až příliš. „To by už snad stačilo…“ Podotkla, když viděla, jak své zakousnutí ještě prohloubil a přešla k nim blíže. Počkala pár vteřin a poté Klausovi toho muže zase začala rvát s náručí. „No tak, Niku…“ Povzdechla si a oba je pustila, přestala se snažit. Mlčky je dál pozorovala, jak se jeden živí tím druhým a ten druhý se očividně trápí až k smrti. Smrt se blížila jeho směrem a ona, jak se zdálo, už v tom ani nehodlala nijak dále zabránit. Potravu přeci měla později najít v někom jiném, ačkoliv by díky této ztrátě měla o zábavu méně. Jestliže se na muži tedy nabažil až do jeho skonání, nejprve přešla pohledem po těle zesnulého. Určitě by ho na světě dokonce byla škoda, navíc byl její typ. Na pár vteřin semkla rty k sobě, než se pohledem vrátila zpět na Původního a rty mu otřela od krve svou rukou, ze které si také při očištění dala vcelku pochutnat. Nakonec ale sáhla i po kapesníčku, aby ho nazpět dotáhla k dokonalosti. Mračna přešla, a ačkoliv byla všude v okolí temná noc, mezi nimi opět velice postupně začalo vyzařovat slunce.

Pravděpodobně kdyby situace byla jiná, ještě by chvíli s tímhle vším pokračoval, jenže v tuhle chvíli ho už zajímalo něco jiného, než nějaké hry s ní. To, o co mu šlo především totiž bylo to, aby zabránil čemukoliv, co si s tímhle mužem chystá, s výjimkou udělaní si z něj večeři. Nechtěl ovšem dovolit, aby došlo k něčemu víc, byť tahle žárlivost byla naprosto zbytečná a prakticky i nesmyslná. Jsou kamarádi, tak proč mu tolik vadí muži, které se motají kolem ní. Na druhou stranu stejnou otázku by si mohl klást nejspíše i co se jeho sestry týče, které též nikdy nedovolil zrovna moc vztahů a jakmile zjistil, že něco s někým má, nemělo to již dlouhé trvání. Z nějakého důvodu každou ženu, která se mu objeví v životě a je mu bližší, si svým způsobem nárokuje. Po každé jiným způsobem, jak je vidno, tak ani v jednom případě neplatí, že by měl s těmi ženami něco víc, přesto ale ostatní muži jsou pro něj snad dokonce tabu. Poslouchat sice Dariu ještě zvládal, když vyprávěla o tom, co za poslední léta dělala, ale když už teď něco přišlo a on to měl vidět na vlastní oči, zdvihl se v něm neuvěřitelný vztek.
Dokonce i na chvíli od nich odvrátil pohled, ačkoliv to bylo stejně houby platné. Stále už moc dobře věděl, co se pouze kousek od něj děje a nejspíše by v tuhle chvíli byl schopen i nejen mu tu hlavu utrhnout, jak již bylo zmíněno, ale i jí napíchnout na kůl jako jakousi výstrahu pro ostatní. A o to více to v něm vřelo, když se i muž z toho šoku vzpamatoval a začal do toho jejich představení i on přidávat své polibky. Možná je pokrytec, oba dva jsou, tahle skutečnost jim ovšem nebrání v tom, aby se nejen tímhle způsobem navzájem provokovali, ale i si to mařili. A on byl v tuhle chvíli přesvědčen nejvíc jak to bylo možné, že se tenhle muž nedožije rána, vlastně už ani následující hodiny a to ne kvůli Darii, ale protože se on o to vlastnoručně postará.
Nejspíše když by mu ho Daria na popravu nepředhodila sama, netrvalo by dlouho, než by je od sebe odtrhl. I on má trpělivost jen jednu a v jeho případě je přeci jen zatraceně mizerná. Je smutné, že s ním měla jiné plány a tímhle mu přitom sama podepsala ortel smrti a to ještě nevěděl, že má stále další plány. Její první poznámku, že už by to stačilo slyšel jen tak lehce. Spíše to šlo jedním uchem dovnitř, druhým ven. Ovšem ve chvíli, kdy ucítil i její dotek a pokus mu muže vytrhnout, ještě více ho sevřel, aby nehrozilo, že tohle jídlo zachrání z jeho spárů. A poté, co tenhle boj konečně vzdala, opět to sevření o něco povolil, už jenom i proto, že ani muž se zrovna dvakrát nevzpouzel a moc dobře vnímal, jak mu bere postupně život z těla, až se stal bezvládným, což byl ten moment, kdy naprosto bezohledně pustil jeho tělo na zem. Kdo ví, možná ještě mělce dýchal a za pomocí upíří krve by ho bylo možné zachránit, o to se on ovšem už absolutně nestaral a místo toho překročil jeho tělo ležící na zemi, jakoby se tu vůbec nic nedělo a jeho vztek nepřežil první jedinec. Kdo ví, jestli jich dnes bude ještě víc. To z velké části záleží na Darii, na kterou se v tuhle chvíli již podíval. Starosti s tím, že je ušpiněný od krve si zrovna velké nedělal. Čekal v tuhle chvíli snad další kázání, to ovšem nepřišlo a díky jejímu dalšímu gestu a ne již tolik tvrdému výrazu ve tváři poznal, že jí veškerý ten vztek přešel dříve, než čekal. Nechal jí tedy setřít mu krev z rtů. Při čemž po chvíli se nakonec konečně rozhodl promluvil. "Nelíbil se mi." Podotkne snad jako jakýsi marný pokus o obhajobu, proč ho zabil. Pravdou, kterou musela vědět ovšem ona byla ta, že by se mu nelíbil nikdo, kdo by byl na jeho místě a byl mužského pohlaví. Tak už to jednoduše chodí.

Na jeho očištění si skutečně dala záležet, však také ještě ze sukně později vytáhla menší bílý kus pátky, kterými z něj setřela přebytečnou krev, kterou nestačila nabrat svými prsty. I na té si však stačila vcelku pochutnat. Naneštěstí jí z toho muže příliš nebo lépe řečeno vůbec nic nezbylo. Látkou opřenou o dva prsty její ruky, tedy ukazováček a prostředníček, stačila také lehce otřít jeho bradu i s krkem. Vzápětí sklopila pohled k muži na zemi a dokonce k němu nakonec i poklekla. Sehnula se k němu a sluch zaměřila na bití jeho srdce, které už toho moc nezvládalo. Skutečně bylo vhodné ke skonu, ovšem to by se nejprve nesměla zakousnout do své vlastní dlaně, ze které by mu pro ni nejsnadněji dala nakapat své krve do krku. „Ale nepovídej, Niku.“ Pousmála se vzhůru k němu a pak se podívala zase na mladíka na zemi, stejně si ho ještě jednou důkladně prohlédla. Rozhodně zalitovala toho, že jej nechala odevzdat na jatka. Její krev už na jeho velice oslabený systém nezabírala, a kdyby stejně zapůsobila, něco ji donutilo si myslet to, že by mu Klaus ublížil ještě konečně. I kdyby se muž měl znovu narodit díky tomu, co právě ještě udělala sama, musela s tím už nějak počítat. Tak jako tak měl ten muž tedy smůlu, že zrovna na ní spočinul pohledem a ona se nenacházela sama. Hold si vybral špatný den. „Cožpak jsi ho stačil poznat, zda mi bude vyhovovat v takovém ohledu, který mi ty sám nedokážeš nabídnout…?“
Postupně se postavila opět na své nohy a látkový krajkovaný kapesník nechala ležet u těla toho muže. Z toho jejího prudšího zacházení předtím měla některé lokny povolené více, než bylo nutné a nedržely natolik svůj tvar, ale naštěstí se nejednalo o většinu. Ta teprve každou menší nedokonalost překrývala. Naštěstí alespoň její šaty zůstaly čisté, jak si později stačila všimnout a ten fakt ji uklidnil ještě víc. Krev by z takové látky šla vyprat jen snadno a dá se říct, že zrovna tento kus oblečení nepatřil mezi ty nejméně nákladné, které (nejen) ona vlastnila. „Co kdybych po tobě někdy chtěla obraz, na kterém bych se nacházela ještě s někým jiným…?“ Napadla jí otázka, a proto ji hned vzápětí vyslovila, když kolem něj prošla. Během toho ho ještě pohladila po rameni, jako by jí ten čin najednou nevadil ani trochu. Přeci jen nebylo, jak ho zvrátit. „Třeba dokonce i obnažená.“ Dodala za pozvednutí obočí a poté se na něho opět zaměřila pohledem. Bylo na čase vrátit se zpět k pouhému popichování, ačkoliv nad takovým obrazem už skutečně nejednou přemýšlela. Jen do té chvíle nenašla žádného vhodného adepta a ani adeptku, kteří by jí na tom plátně měli sekundovat. Kolem prstu začala opakovaně namotávat jeden volnější pramen svých tmavých vlasů, který tím i později začal zpět nabírat svůj tvar a více se stáčel do lokny, než když se jej nedotýkala. To spolu nestrávili ani čtyři hodiny, nic abnormálního se mezi nimi nestalo a už měla podle jejího zničený účes (čehož by si většina smrtelníků a jistě nejen těch určitě ani nevšimla). „Tobě by se něco takového malovat, nelíbilo?“

Možná jeho reakce byla trochu ukvapená a impulsivní, což nakonec ale nebylo u něj vůbec nic neobvyklého, naopak. A co víc, smrt toho mladíka byla přeci jen k něčemu dobrá. Nejen že to vedlo k jeho uklidnění, ale jak je vidno, ani Daria se na něj už nezlobí, alespoň ne tolik, jako před pár chvilkami, kdy možná i částečně očekával, že ho snad i zkusí proplesknout, aby se probral. Nutno podotknou, že by tak učinila ovšem zbytečně, protože on má svou hlavu až příliš a když si něco umane, těžko s ním někdo hne. Musel by dotyčný mít hodně dobré přesvědčovací schopnosti a ani to by nebylo jisté. Stačí si vzít jeho bratra Elijaha, který na něj beze sporu čas od času nějaký dobrý vliv má, ale ani ten není dostatečný, aby přestal všechny ty vylomeniny provádět natrvalo. Když se sklonila k muži, kterému ještě slabě tlouklo srdce, ale nezbývalo mu víc, než maximálně pár minut života, musel si povzdychnout. Nejen že se k němu sklonila, ale samozřejmě ho zkusila i vyléčit. "Nepotřebuji v tomhle městě nové upíry, kteří se jen utrhnou ze řetězu, zlato. Děláš to zbytečně." Možná jí šlo o to ho vyléčit, ale pokud se přeci jen do jeho oběhu dostane krev čas, znamená to, že se brzy probudí a o to on opravdu nestojí. Nejen kvůli tomu, co se mezi ním a Dariou před chvílí událo, ale opravdu mu v tomhle ohledu šlo i o město, kterému by nový upír, který se nebude umět ovládat, mohl dělat problém. "Ne, ale na tom už nesejde." Opět se mu na tváři usměje, než jeho tvář trochu zvážní. "Kdybych nabídl, jak bys reagovala?" Není to nakonec přeci o tom, že by jí to nemohl nabídnout, jen nemá tu potřebu jí něco takového nabízet a řekl by, že je to oboustranné. Odpověď na jeho otázku ho ovšem opravdu zajímá a on byl opravdu ten poslední člověk, který by se jí bál zeptat přímo, i přestože se jednalo o téma, které je pro spousta lidí naprosté tabu a nesluší se o něm hovořit.
Nakonec udělá několik kroků více do středu místnosti, než svůj pohled upře na mladíka na zemi. Bude muset potom obstarat někoho, kdo to tady uklidí. Následně opět přenese svůj pohled na upírku v modrých šatech, které zůstali čisté. No to se nedalo příliš říct o jeho bílé košili vykukující lehce pod sakem, která tohle urputné vysávání tohohle nebožáka, nepřežila bez toho, aniž by se místy zabarvila do krvavě rudé barvy. S tím si ovšem starosti nedělal. Na zničeném oblečení mu tolik nesešlo a jednoduše to bude na vyhození a příště si vezme něco jiného. Je to nakonec jen pouhá košile. Možná též nebyla nejlevnější, jelikož na laciných věcech si on zrovna moc nepotrpí, ale má dostatek oblečení a i kdyby neměl, nedělá mu sebemenší problém si pořídit novější a klidně i dražší. "To záleží.." Pokrčí rameny. "Možná když by se mi ten někdo jiný nelíbil, neztvárnil bych ho." Těžko říct, jestli by jeho potřeba jí držet od všech mužských se projevila i ve chvíli, když by mělo jít jen o nějaký obraz, který by měl ztvárnit ještě ke všemu on.Vyslechne si její další možný nápad na malbu. "Maloval jsem již ledacos. Nebyla bys první, která by pózovala nahá." Ujistí jí. Nebylo by to rozhodně poprvé ani naposledy. Nakonec ne jednou se mu například i stalo, že maloval ženu, která mu přes noc zůstala nahá v posteli, když se vzbudil dřív a ona ještě spala. Když měl na malování náladu, dokázal se chytnou každé příležitosti a ženské tělo bylo něco, co se dalo na plátně skvěle ztvárnit tak, aby to ostatní obdivovali, protože na ženském těle bylo rozhodně co obdivovat. Opět k ní nakonec několika kroky popojde, ale nechává mezi nimi stále nějakou mezeru. "Takže ať si zamaneš cokoliv, nebude mi s největší pravděpodobností dělat problém to přenést na plátno. Za ta staletí jsem vytvořil už stovky obrazů." Řekne a zadívá se jí do očí zcela s vážnou tváří, i přestože jeho další poznámka bude spíše ironická a opět něco jako dobírání. "Jsi tu sotva pár hodin a už jsme stihli někoho zabít, zatančit si, pohádat se, usmířit se a nyní se už chceš přede mnou dokonce i svlékat?" Neodpustí si narážku na to, že přemýšlí o takovém obrazu. "Ale jistě, posluž si. Bránit ti nebudu."

„Stejně pochybuji o tom, že by se k němu dostala čas… Až příliš jsi vyčerpal jeho síly.“ Vteřinově po něm hodila zlým pohledem, než se začala tvářit dále mírumilovně, zatímco si ruku ještě otřela do bílého kusu látky, který pak u toho těla téměř bez života nechala ležet. Skutečně si tedy musela na ještě později obstarat někoho jiného a k jejímu štěstí už měla cosi dohodnuto, akorát o tom on nevěděl. Nemohla se dočkat toho, až uvidí po ránu jeho výraz, jakmile hodlala vyhodit tu ženu ze svého pokoje a poté ji i nakonec shodila ze schodů. Možná by k tomu schodišti ani nemusela dojít a přehodila by ji před zábradlí. Tak jako tak by jistě neočekávala ani jedno a jen by si uvědomila to, že Darii hloupě naletěla. Když se zase postavila, pomocí rukou si ještě poupravila šaty a nad jeho odpovědí si dost pobaveně odfrkla. „Ale nebuď k smíchu… Neexistuje sebemenší šance, že bychom to chtěli v nějakou chvíli oba dva. Ne.“ Ledabyle nad tím ještě mávla rukou, že při nich takového nehrozí. A kdyby přece jen, ta šance byla na úplném bodu mrazu a snad by se ještě při tom aktu stačili dost zle chytnout a to sice ne z hlediska fyzického. Nakonec nad tím ještě zakroutila hlavou a vydala se kolem dokola. Strávili spolu teprve ani ne pár hodin a už začala padat mrtvá těla k zemi. Naštěstí se o ně nijak více nemusela starat a ještě ke všemu byla jeho host, no ne?
Nad jeho reakcí se pousmála a opět se tím pobavila. Snad to tak mezi nimi mělo vydržet i nadále. „Takže by ten člověk se mnou zůstal v nějaké poloze po celé hodiny, jen aby později zjistil, že na tom plátně vlastně není…?“ Dokonce se nad tím od srdce zasmála a zamyslela se nad tím nápadem více. Opravdu by si přála vidět výraz nějakého jedince, který by se na ten obraz chtěl podívat, jakmile by jej Klaus dokončil a vzápětí by přišel na to, že jeho snaha při držení těla byla úplně marná. Možná by to svému oblíbenci měla někdy skutečně předhodit v návrh, jen aby se později mohla pobavit právě tím a pevně věřila, že by se z toho mohl těšit i on. K úplnému uspokojení by pak už jen stačilo si toho nebohého člověka podat jako zákusek. „To ale velice nerada slyším… Chtěla jsem být pro tebe výjimečná.“ Během vteřiny její výraz ve tváři povadl a od radosti nebylo ani stopy. Zatvářila se opravdu tak, jako by ji to velmi tížilo a snad i s touto informací nemohla pokračovat v životě dál. Ještě dramaticky mávla rukou ke svému obličeji, kterou na pár vteřin přitiskla ke svému čelu, jak si až z toho začala utahovat a nadále se tvářila dost nedostupně. Levý koutek jí ale začal cukat ve chvíli, když začal popisovat to, co už za tu chvíli společně stačili zažít. A že to bylo na jejich programu velice časté, jen se většinou všechny ty zmíněné situace objevovaly za většího časového úseku. Zřejmě se jen jeden druhého nemohli po takovém čase dočkat. Za tu narážku o svlékání se ho lehce plácla po paži, než ho pak na tom místě pevněji chytila a uchechtla se. „Víš ty co…? Jednoho dne mi budeš sám od sebe mýt záda. A nebude to jen kvůli obrazu, to ti přísahám.“ Naklonila se ještě k němu a tvářila se být svými slovy více než jen jistá. Tolik jim a dokonce jemu věřila. „Ačkoliv… I takový na plátno vmalovaný pohled by mohl stát za to.“ Usmála se, očima na vteřinu utekla od těch jeho níže ke rtům a potom se podívala úplně stranou. Stisk na jeho paži postupně uvolnila. „Cožpak si to nemyslíš sám?“

Lhostejně na její slova pokrčí rameny. "To mě skoro až mrzí, ale alespoň o starost méně." Ze smrti toho muže měl snad dokonce i radost. Přeci jen by se dalo říct, že se zbavil jakési konkurence, díky které by se jeho cesty s Dariou pro dnešek již rozešli. A i kdyby na něj byla ještě chvíli naštvaná, což není, nepochybuje o tom, že by si jí nakonec brzy zvládl usmířit a to dokonce i bez toho, aniž by se musel omlouvat. To totiž opravdu neměl v plánu. Radši by s ní chvíli nemluvil, než by se omlouval za něco, co on i ona si udělali již stokrát. Oni dva nakonec zmařili spoustu životů a ve většině případech to nebylo ani kvůli hladu, ačkoliv ani to by nemohla být omluva, vzhledem k tomu, že většinou nebudou hladoví natolik, aby museli dotyčného vysát do poslední kapičky. Jeho bratr Elijah tohle nikdy nepodporoval a jestliže se dozví, kolik mrtvol za sebou zanechali při svém prvním setkání, bude je nejspíše čekat z jeho strany opět dlouhé, ale naprosto nesmyslné kázání, protože si z toho zrovna oni dva vůbec nic nevezmou. Někdy opravdu nechápe, proč se Elijah i nadále snaží, vždyť je to s ním zbytečné! Na druhou stranu v mnoha ohledech je rád, že to s ním ještě tak úplně nevzdal, i když to na něm není vidět. Podívá se na ní při jejích dalších slovech. "Takže jsi o tom někdy přemýšlela." Usoudí z jejích slov pobaveně. Alespoň dle její odpovědi usoudil, že někdy o tom přemítat opravdu musela, jen to stejně jako on, vždycky nakonec zavrhla.
"Možná bych se slitoval a řekl mu ještě včas, že by jeho postava ten obraz jen kazila." Pokrčí rameny, jakoby to snad dělal běžně. No většinou nemaluje obrazy na přání, takže se to samozřejmě vylučuje. "Jeho pohled by byl k popukání zřejmě v obou případech." Těžko říct, jestli by bylo té osobě lepší říct, že obraz kazí a nebo malovat a až na samotném konci by zjistil, že si dal tu práci jen s Dariou. "Ačkoliv přeci jen by ho bylo lepší nechat pózovat. Alespoň bychom měli další svačinu bez práce." Proč by si ho měli nechat přeci jen utéct předčasně, když po dlouhém pózování a malování by jim mohlo vyhládnout a díky tomu, že by s nimi byl i člověk, nemuseli by si nic obstarávat. Když viděl tu změnu v jejím případě, popošel k ní a pohladil jí po paži. "Ty jsi pro mě výjimečná, Dario. Jinak bys tu ani nestála." Ujistí jí, než svou ruku opět stáhl podél těla. Daria je pro něj výjimečná opravdu v mnoha ohledech. Možná by nebyla první, kterou by maloval bez oblečení, ale to jí na výjimečnosti nijak neubírá. Naštěstí jak si mohl všimnout, jeho další slova začala vše napravovat a zamračený výraz z její tváře pomalu mizel. Jejich nálady opravdu jsou až přehnaně proměnlivé a za těch pár hodin, co jsou spolu, nálad stihli vystřídat spoustu. Musel se na ní při jejíc slovech pobaveně podívat. "Vážně? Kde bereš tu jistotu?" Zeptá se jí a i on se k ní o něco nakloní. "Chceš riskovat to, že bych tě místo mytí zad v té vodě například rovnou utopil?" Samozřejmě tahle slova jsou myšlena s nadsázkou. Jednak by něco takového v jejím případě neudělal a druhak jí utopit natrvalo ani není možné. Poté už i on se narovná v zádech, čímž se od ní i lehce poodtáhne. "Myslím, že by spoustu pohledů vmalovaných na plátno stálo za to.Tohle by mohl být jeden z mnoha."

Zamračila se nad tím, co si vzal z její odpovědi. Rozhodně to nemyslela tím způsobem a zároveň se odmítala o tom nějak více vybavovat. „Možná jednou. Nepochybuji ovšem o tom, že to tak muselo být i u tebe. K tvé smůle se ale dít nic nebude. Za žádných okolností. To snad víš už poměrně dlouhou dobu ty sám.“ Všechna tato slova by se dost možná lidé, kteří na nich kdy spočinuli pohledem nejen při jejich škádlení, pokusili vyvrátit. Ona to tak ale opravdu myslela vážně a stačil jí zrovna jen jako tak blízký přítel, kterým jí byl už nějaký ten čas. „Vědu z toho ale určitě nedělej, nejsi v tomhle ohledu jediným.“ S úsměvem přešla k pohovce, u které se i zastavila a odtamtud zase začala hledět skrze stále otevřený balkon do ulic. Nevydrželo jí to tak však dlouho a brzy zaujala pozici právě při něm, čelila mu. Přemýšlení o muži, který by se měl s ní vyjímat na plátně, avšak později by zjistil, že se tam vůbec nenachází, ji dost těšilo. Muži proto, neboť měla v tom případě z jiné ženy strach. Ne takovým způsobem, až by se jí musela všemi možnými způsoby snažit schovat a bránit se jako většina jejích vlastních obětí. Ale takovým, aby se nakonec nerozhodl vyobrazit právě Dariu, ovšem tu cizinku ano. Rozhodně by si takovou věc ve své hlavičce přebrala až příliš osobně a do nějaké krátké doby by mu zmizela z očí i bydlení, dokud by se opět někde náhodně nepotkali. Tehdy by ji to po letech už jistě docela přešlo, ale na druhou stranu by na to v jeho přítomnosti asi i ještě občas vzpomínala, především kdyby se náhodou zase chytli, což v jejich případě hrozilo neustále. Podobná povaha dělá své.
Výraz ve tváři jí značně zjemnil s tím, jak jen o chvíli později svými slovy zahřál její v rámci možností bijící srdce a věnoval jí ani ne hrubý dotek. Přesně tak akorát, jako by to vlastně i sama požadovala nebo si už sám dokázal odtušit, co zrovna v jakou chvíli potřebovala. Brzy se k němu slovně přidala i s úsměvem, přiblížila mu jednu situaci, v kterou věřila, že se někdy vyplní. Že si budou bližší natolik, ale stále jen v čistě přátelském vztahu. „Zkrátka to vím…“ Zřejmě to nebylo něco, k čemu by se měli dostat denně, ale tušila, že ji někdy někdo za jakési situace vezme určitou naději a pocit klidu, která ji pošle do hodně temných míst. A ona bude svého přítele potřebovat. „A proč ne? Každý přeci touží po tom, zemřít náručí svého milovaného…“ Vydechla to všechno způsobem, kterému by spousta lidí mohla uvěřit, že to myslí vážně. On si ale navíc mohl povšimnout toho, že její oči hovořily o ničem jiném a něco takového bych ze sebe určitě nikdy seriózně nevydala. Tedy nejspíše. „Jeden z mnoha.“ Pokývala neurčitě hlavou, když se od něj vzdálila, překročila muže na zemi a vydala se na druhý konec místnosti až k balkonu, kde se nakonec bokem opřela o stěnu a úplně ven nevycházela. Stála ve stínu, zatímco svit měsíce ozařoval druhou stranu. „Zítřejší večer bychom mohli strávit tam venku, pobavit se s lidmi jako jindy… Dlouho jsem nikoho nenaháněla, je na čase to napravit a zároveň si zvýšit skóre.“